Předkládám váženému čtenářstvu článek Otto Drexlera, který výslovně souhlasil s jeho zveřejněním na tomto blogu. Mimo jiné se mi zmínil, že má problémy se zveřejňováním takovýchto textu. Že by Češi UZ ZASE odmítali čelit realitě?
Český národ včera a dnes
Otto Drexler
Motto: „Poznej sám sebe. Poznej zákony své bytosti. Přijmi je, i když se ti zdají paradoxní a neslučitelné s věděním, ve kterém jsi vyrostl. Prožívej je a ne životy svých rodičů a prarodičů...“ (C. G. Jung parle, rencontres et interviews, Buchet/Chaastel, Paris 1981)
V Češích stále převažují myšlenky o báječném českém národě, o oné holubičí povaze, o pevné tradici demokratičnosti a lidskosti. Na svůj stát pohlížejí jako na srdce Evropy, které vinou barbarských států kolem nemohlo dostatečně projevit své – samozřejmě veskrze kladné – vlastnosti a dovednosti.
Kde je však pravda? Jakým jsou ve skutečnosti Češi národem? Jaký je typický český člověk? Už nápadným rysem je sám fakt, že Češi o tom neradi mluví, neradi píší. Daleko raději rozebírají – a kriticky hodnotí – jiné. Není problém se z českého pera dozvědět leccos o Polácích, Němcích nebo Angličanech. Jde-li však o národ český, to je sakramentsky těžké.
Je ovšem smutná pravda, neboť románské či germánské národy s pohledem na sebe opravdu problém nemají. Češi nevědí, kým jsou, odkud přišli, jaké je jejich místo na Zemi, a nevědí, kam směřují, co chtějí. Důsledek těchto absencí je strašlivý: vytvářejí si neustále mýty, iluze, lži a a obklopují se jimi – a to vše pod záminkou obranného nacionalismu (český to terminus technicus). Pro Čechy je typické, že stále hledají ospravedlnění svých činů a myšlenek. Nevěří si a mají zafixováno, že jim chce stále někdo ublížit, a proto se stále musí před něčím (někým) bránit.
Jak se Dobrovský rozpomínal
Podíváme se nyní trochu do minulosti. Je politováníhodné, že Češi nemají napsány ucelené dějiny svého národa. Jediný, kdo se o to pokusil, byl František Palacký, ale ten jaksi končí s výkladem dějin v r. 1526. Pak je paradoxní, a také to asi o lecčem svědčí, že v Češích je hluboce zakořeněná představa o kněžně Libuši i přesto, že tento dodnes platný obraz vladařky z Vyšehradu byl beze zbytku převzat z Rukopisu zelenohorského, z padělku, jak se později ukázalo. Tím, kdo proti pravosti Rukopisů bojoval, nebyl nikdo jiný než T. G. Masaryk. Český národ, nechtěje přijmout pravdu, ho onehdy málem ukamenoval. Ale přesto se nakonec uznalo, že Rukopis zelenohorský a královédvorský jsou falzifikáty. Blud o vladařce Libuši však přetrval.
Zcela se zapomnělo, že Kosmas Libuši popisoval jako čarodějku, Herder jako vědmu.
Ponechme stranou starší dějiny. Nevíme, jakým směrem by kolo dějin směřovalo, kdyby se české země nedostaly pod nadvládu Habsburků. Ovšem, stalo se. Na konci 18. století se začal Josef Dobrovský rozpomínat, že kdysi existoval plnohodnotný český jazyk, národní tradice, kultura. Devatenácté století pak přineslo po celé Evropě lavinu nacionalismu a ani Češi nezůstali stranou. Začalo velké národní uvědomování: ale hle, on se takový národ nestane národem sám od sebe, je k tomu potřeba celá řada činitelů. Jazyk, byť v degradované podobě, byl, ostatní chybělo.
Co to jsou vlastně Češi, jaká je jejich minulost, jaké je jejich místo v Evropě? Inu, jako odpověď napsal Palacký Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Z napsaného díla bylo patrné, že český národ má svoji historii, a to historii velikou a slavnou. Dnes je nápadná také skutečnost, že Palacký chtěl navázat na něco, co již neexistovalo, co již zemřelo. V Češích již byla zakořeněna jiná mentalita, než ona před Bílou horou. Můžeme dokonce vyslovit hypotézu, že šlo de facto již o jiný národ, než předtím. Český člověk byl už úplně jiný.
Čeští obrozenci byli posedlí pátráním v dávné české minulosti. Budoval se nový národ se starými kořeny, tzv. doba temna měla být vymazána (a odčiněna). Obrozenci v čele s Jungmannem (mimochodem německého původu), se rozhodli vybudovat českou kulturou jako zcela kompletní útvar se vším, co k tomu patří, tedy s českou fyzikou, filozofií, estetikou, biologií, chemií a dalšími vědami. Předbíhalo to však okamžitou potřebu. Byla vytvářena rozličná kultura, ač na takovéto věci neměl takřka žádný Čech ani pomyšlení. Obdělával si své políčko a staral se o své skromné hospodářství, s čímž se jakžtakž uživil. Nebo byl zaměstnán jako sloužící u německého nebo rakouského pána. Pokud byl vzdělanější, byla pro něj zcela samozřejmou obcovací řečí němčina.
Češi za doby obrozenecké
Výtečnou myšlenku vyjádřil Ferdinand Peroutka ve své úvaze o českém národě Jací jsme: „Celá Goethova Dichtung und Wahrheit je svědectvím, jak německá literatura stávala se velkou a vymaňovala se z epigonství teprve tehdy, když německý život nabyl náležitého obsahu. Není-li obsahu, i velké talenty stávají se planými, neboť se nemohou o nic opřít. Ukázali jsme, že naše národní skutečnost v devatenáctém století byla malá a nedávala dostatečné potravy našemu umění.“
Peroutka zde přesně vyjádřil podstatu věci. Čeští obrozenci se v 19. století rozhodli pro samostatný národ se vším všudy. Ale neměli se o co opřít. České tradice neexistovaly. Inu, když se nemohli opřít o skutečnost, opřeli se o fikci; utvořil se obraz jakýchsi nehmatatelných tradic: demokratického, vzdělaného a vysoce kulturního národa, což se diametrálně rozcházelo se skutečností. Vytváření odborné terminologie, odborných textů, básnických nebo dramatických děl vypadalo, jako když čeští obrozenci tvoří pro velmi vyspělý národ, tím však Češi nebyli. Předběhli několik etap budování národa, chtěli mít hned komplexní národ.
Důvod byl více než jasný: národní komplex méněcennosti. Rozhodnutí být samostatným národem znamenalo odpoutání se od německé kultury, postavení se proti ní, oddělit se od Čechů jazyka německého. Bylo to, myslím si, rozhodnutí zcela osudové, které zásadně ovlivnilo smýšlení českého člověka dodnes. V důsledku vedlo právě k přímé konfrontace s německým národem. Čeští obrozenci si dobře uvědomovali národní malost, zaostalost, onen obrovský rozdíl v kulturní vyspělosti Čechů a Němců a byli tím frustrováni. Čeští obrozenci měli prostě zafixováno, že Češi jsou velice zaostalým národem, který není schopen soutěžit s německým. Proto byli posedlí touhou vymanit Čechy z provinční malosti a stát se národem světovým. Národní komplex méněcennosti vedl nejen k jeho kompenzaci, nýbrž i k překompenzaci.
S největší pozorností sledovali kroky západoevropských literátů nebo umělců a snažili se jim nanejvýš přizpůsobit. Ve své podstatě to byla rezignace na vlastní prostředí a nepřímé přiznání, že český národ je opravdu tak zaostalý, že jeho umělci raději kopírují jiné - stačí srovnat s Dostojevským, který také prohlásil: „Mně je Rusko potřebné, bez Ruska ztrácím poslední kousek talentu“.
Čeští obrozenci se za obyčejného, málo vzdělaného, českého člověka přímo styděli, namlouvali si sobě i druhým, že Češi jsou inteligentním a vzdělaným národem. Místo toho, aby se snažili z Čechů vzdělaný národ opravdu vytvořit, raději zamlouvali skutečnost falešnými odkazy z dávné minulosti. Z nouze udělali čeští obrozenci ctnost. Národní pasivita (ostatně jev vyskytující se dodnes) a malost se staly předností, samozřejmě pod rouškou velebících slov. Národní pasivita byla nazvána humanitou, a byl vytvořen obraz skvěle humanitního národa českého uprostřed nehumanitního okolí. Národní malost, a to je možná ještě komičtější, se údajně proměnila v národní skromnost, neokázalost, národní niternost, srdečnost a lidovost národa. Ve skutečnosti vede k závisti a k vyššímu podílu nečestného chování ve společnosti.
Báječný český národ
A jak je tomu dnes? Ony pasáže o době obrozenecké neuvádím náhodou. Chtějí-li Češi dnes hledat příčiny svých vlastností a povah, a já dodávám i lží a mýtů, je to právě doba obrozenecká. Byla to právě ona, která zformovala Čechy do dnešní podoby - dnešní čeští monarchisté hlásají, že český stát nevznikl v r. 1993 nebo v r. 1918, ale že má historii daleko starší. Že české země byly po mnoha staletí královstvím, nad kterým český král vládl. Český stát ji má, ale český národ opravdu nemá starší historii než někdy od konce 18. století. Podobnost s předbělohorským národem je vskutku mizivá. Osud tehdy – na začátku 19. století - dal zanikajícímu národu jedinečnou příležitost rozhodnout si takřka svobodně o své budoucnosti.
Češi měli řadu možností. Vezmeme-li v úvahu, že vše živé na Zemi má vrozený pud sebezáchovy, byla tu například možnost přijmout německý jazyk za svůj a po boku Němců kulturně vyrůstat a zrát obdobně, jak to učinili Irové po boku Angličanů. Dobře víme, že i Irové mají dnes samostatný stát a zároveň angličtinu za naprosto převládající jazyk.
Nebo vzít český jazyk na milost, ale začít od píky, nevytvářet si mýty, neidealizovat si národ, neztrácet se v iluzorních vzpomínkách na slavnou minulost, nýbrž žít přítomností a skutečností. Přijmout stav národa, snažit se jej vylepšit a tak, jako to dělali Holanďané, z malých národních poměrů udělat velké umění, být prostě osobití, nikoliv přebírat zahraniční vzory - tvořit trpělivě ze svého.
Čeští obrozenci se ovšem rozhodli pro variantu nejhorší. Vnuknout českému národu myšlenku, že jsou báječným a vzdělaným národem s prastarou slavnou minulostí, který zlí Němci (Germáni) vždy chtěli zlikvidovat. Vytvořili si dokonalou fikci. Obklopili národ mýty a lžemi, a ten jim uvěřil a věří dodnes... Trpěl malostí a zaostalostí, ale nenašel se nikdo, kdo by onen stav národa chtěl zlepšit. Když se ke konci devatenáctého století pustil T. G. Masaryk v souvislosti s rukopisnými podvrhy nebo s Hilsnerovou aférou do kritiky českého národa, když chtěl zjevit národu pravdu a pokusit se o nápravu, byl českým národem tvrdě odsouzen a popliván, a to nejen obyčejným lidem, nýbrž i univerzitními studenty a profesory. Po Masarykovi se mimo Pekaře už o národní osvětu v kýženém směru nikdo nestaral, a tak pohádka o báječném českém národě mohla růst dál a dál. Masaryk sice vystoupil proti těmto křiklavostem, ale nebyl důsledný. Ponechal Čechům řadu dalších mýtů.
Situace je taková, že mýtům a lžím věří Češi dodnes. Nejhorší je však to, že v Češích přetrval národní komplex méněcennosti. Projevuje se velkou nedůvěrou samých vůči sobě, svým schopnostem, avšak na druhou stranu, je-li tzv. překompenzován, představou o báječných národních hodnotách a vlastnostech. Češi si tak nevědomě přímo protiřečí. Na tom je možné ukázat, jakým jsou Češi opravdu národem. Jsou sice denně konfrontováni českou závistí, udavačstvím, sobectvím, leností nebo podvody, ale nakonec v nich stejně převáží mýtus, který se učili ve škole, který do nich vštěpovali jejich rodiče a prarodiče a který mohou zaslechnout nebo si přečíst denně v masmédiích, totiž o báječném českém národě, o holubičí povaze, o zlatých českých ručičkách, o nejrůznějších českých NEJ- (holky, pivo), o tradici české demokratičnosti a lidskosti.
Těžko uvidíme, jak běžný Čech vypráví nějakému zvídavému turistovi o (dnešním) českém národě, o jeho rysech, o typickém Čechovi, o běžném dni v centru Prahy. Raději se chlubí Sigmundem Freudem nebo Franzem Kafkou. Tyto dvě osobnosti jsou totiž novodobými maskoty českého národa pro okolní svět, i když v době, kdy žili, již nebyli kvůli jazyku nebo rase považováni za Čechy. Mají ale reprezentovat, jací velcí synové a jaké velké dcery z českého národa vzešli, nebo jaké to osobnosti světového významu v Čechách pobývaly. Pro cizince je to hezká pohádka o inteligentním a vzdělaném českém národě. Což o to, nejde popřít, že by se podobně nereprezentovaly i jiné státy, zatímco takovému turistovi přijíždějícímu do Čech ona pohádka rychle skončí, když za svůj, byť krátký pobyt bude ulehčen o doklady a peníze kapesním zlodějem, okraden taxikářem, odnese si vzpomínku o neochotném a jazyky nevybaveném (nejenom) policistovi, o drahých, leč páchnoucích záchodkách pražských a o prazvláštním cenovém bonusu, ale ne pro něho, na účtence v restauraci.
Český stát se může snažit v zahraničí prezentovat sebelépe a lákat turisty k návštěvě Česka, avšak nezmění-li se praxe, není šance si turisty udržet, příznivý pohled na Českou republiku také ne. Je poučné si přečíst, co o České republice píší v zahraničí - negativa jasně převyšují, vše jen zachraňuje minulost: památky a slavní jedinci žijící kdysi v Praze. O českém člověkovi nebo o životě v centru Prahy se píše vždy záporně. Češi si musejí uvědomit, že prvním předpokladem zlepšení je sebereflexe, uznání skutečného stavu věcí a snaha zlepšit je, básnit o krásné Praze a holubičí povaze se má až nakonec. Čili, skutky, nikoliv prázdná slova.
Český národ mezi iluzí a skutečností
Od doby obrozenecké se to v českém prostředí jen hemží různými provoláváními o udatném a hrdinském národě. Známé je jistě prvorepublikové provolání: „Národ sv. Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nemůže být národem otroků.“ Ach, jak úsměvné. Typický projev komplexu méněcennosti. Nedůvěra ve vlastní sílu, opření se o modly.
Mluví-li se o vzdělanosti, takřka každý Čech vytasí se jménem Jana Ámose Komenského. Ale vypovídá to snad něco o (dnešní) vzdělanosti českého národa? Chtějí-li se Češi chlubit vzdělaností, měli by ji podložit jinak. I přesto bychom mohli nazvat Čechy národem Komenského, ale jde to snad? Rozhodně mají v českém národě drtivou převahu ti, kdo čtou denní komentáře v Blesku, než ti, kteří si přečetli spisy Komenského. Češi také rádi hovoří o své lidskosti a humanitě... Pravda, Petr Chelčický se proslavil svými humanistickými příručkami, ale kdo z Čechů je četl? Zvěrstva při odsunu Němců příliš onu lidskost nepotvrzují. Dodnes Češi rádi vzpomínají na udatné husity, jak v 15. století vzdorovali celé Evropě, ale přitom zapomínají, že to byli i lupiči a vrazi. Žižka, podle dnešních měřítek, vrah masový.
Že Češi mají za vzor T. G. Masaryka, neznamená, že sami jsou demokraty. Trpí závažným nedostatkem demokratičnosti. Bylo by však chybou hledat hlavní příčiny oné absence demokratičnosti v komunistickém režimu – ostatně svádět vinu na jiné také patří k českému bontonu - není náhodou, že v žádné jiné zemi nastupujícího sovětského bloku než v Česku (ani ne na Slovensku) nevyhrála po válce v relativně svobodných volbách komunistická strana.
Ještě jeden důsledek mělo obrození. Evropské školství a vzdělanost se pojily s latinou, poté s živými jazyky, např. němčinou, nikoli však s češtinou. Čeština požadavkům doby nestačila - teprve s odstupem mnoha let, koncem 19. století, si vytvořila klopotně a zcela uměle potřebné moderní a odborné názvosloví. Kdo z Čechů měl vzdělání, měl ho v němčině a nebýval vždy zaníceným českým národovcem. Těmi byli většinou „potomci služek a kočích“, jak se o Češích po 1. světové válce vyjádřil velký přítel Čechů, britský diplomat Bruce Lockhart. Pojmy jako „svobodné rozhodnutí“, nebo „diskuse“ byly pro ně něčím neznámým, byli zvyklí na poslušnost, neodmlouvat a držet své názory „za zuby“. To ovšem mnohdy vede ke kompenzaci ve formě pomluv a zvyšuje nebezpečí příležitostného zákeřného útoku při oslabení pána. Když se rozpadla c. a k. monarchie, bylo potřeba doplnit místa ve státní správě a ty právě zaplnili takoví málo vzdělaní „potomci služek a kočích“. Se všemi důsledky. Obdobně se to opakovalo po zvratech v roce 1948 a 1989. Také v tomto mechanismu hledejme příčinu setrvávajících nedostatků českého národa.
Po sametové revoluci se pojem demokracie a svobody smrsknul do toho, že mohu dělat, co chci (pokud na to mám). Kradení státního majetku, rozsáhlé finanční podvody a pro to vžitý výraz tunelování, který byl poprvé použit v Česku a pak se rozšířil do celého světa (anglicky asset–stripping), je důsledkem absence demokratických a morálních hodnot v hodnotovém žebříčku českého člověka. Pomíjí se totiž skutečnost, že pravou demokracií může být jen země, která nejenom má v ústavě zakotveny demokratické principy, nýbrž i její občané jsou prodchnuti demokratickými hodnotami.
Češi také postrádají jednu z nejdůležitějších součástí demokracie: schopnost diskutovat. Mají svůj vyhraněný názor, ale nejsou ochotni o něm diskutovat. Považují jej za jediný správný a nechtějí připustit, aby jim někdo – podle nich – „nutil“ názor jiný, natož aby přiznali, že je o svém názoru i přesvědčil. Jsou hluší k racionálním argumentům, nezapadá-li názor diskutujícího do jejich vidění světa, je jeho názor odmítnut. Basta.
Pro Čechy je též typická neúcta k autoritám, zásadní nerespektování zákonů, postrádání smyslu pro pořádek. Neustálé odvolávání se Čechů na demokracii a svobodu je jen omíláním prázdných floskulí, která v českém prostředí žádný obsah nemají. Úporně se udržující mýtus o vrozené demokratičnosti české či slovanské společnosti, byl založen na rovnosti v chudobě, avšak ani to dnes již neplatí.
Bez vize budoucnosti
Zeptáte-li se běžného Němce na éru německého nacionálního socialismu, odsoudí ho a omluví se za něj; zeptáte-li se běžného Čecha na éru komunismu, můžete dostat lecjakou odpověď. Češi se doposud neuměli vyrovnat s komunistickou minulostí. Bohužel, diskuse na toto téma je takřka nemožná. Podstata věci je stále zahalována podružnými věcmi. Není důležité, že se za komunistickému režimu někomu žilo dobře; ostatně i v tom nejhroznějším režimu se někomu žít dobře musí, jinak by snad jeho existence byla nepředstavitelná. Podstatné je, že realizace komunismu se ukázala jako nemožná a všechny pokusy o něj byly jen omylem, podle čehož také skončily: destrukcí z vnitřku. Že morálně selhala v souvislosti s komunismem většina Čechů (stejně jako Němců v éře nacionálního socialismu), že by měli nastoupit cestu pokání jako Němci, si připustit nehodlají.
Když se Češi nedokáží vypořádat se svou minulostí, těžko očekávat, že vědí, jak naložit s budoucností. Jak již bylo řečeno, Češi nevědí, kým jsou, co chtějí a kam směřují. Dnešní česká politika to jen potvrzuje: nejdalekosáhlejšími programovanými cíly hlavních politických stran jsou ekonomické nebo sociální reformy, které navíc ani jedna ze stran už léta nedokáže (nebo s ohledem na elektorát nechce) prosadit. Reformy možná dokáží uspokojit materiální potřeby občanů, duchovní obsah však schází. Kam má směřovat Česká republika? Kam má směřovat Evropa? Na takovéto otázky žádná česká politická strana odpověď nedává. Jakákoliv vize budoucnosti akutně chybí.
Čechům velmi chybí kritické posuzování sebe samých. Na svoji historii nahlížející nekriticky a mají o ní samé růžové představy. Vyvyšují se nad jiné národy, ale ke svému nacionalismu nejsou se ochotni za nic doznat. Vyjádří-li někdo z okolní země svůj názor na historii, který zrovna neodpovídá českým růžovým představám, je hned označen za nacionalistu, ba šovinistu. Učiní-li tak Čech, tak je buď zaprodanec, nebo kálí do vlastního hnízda.
Zbytnělé národní sebevědomí a na druhé straně jeho absence logicky vedou k nedůvěře vůči ostatním zemím (národům), přímo ke strachu z nich, uzavíráním se do sebe a k vyvyšování se nad ně. Důsledky se poté projevují i ve vztahu k Evropské unii. Mnozí Češi jsou nezvratně přesvědčeni, že jim chce Unie ubližovat, možná by se hodilo slovo vykořisťovat, že s nimi nejedná jako s rovnými... Nadávají na ni pak ve svých oblíbených hospůdkách nebo ventilují své utkvělé představy v novinách či časopisech. Často přirovnávají české členství v EU k sovětskému vazalství před r. 1989. Národní pasivita společně s nedostatkem sebevědomí se opět i zde projevuje. Místo, aby Češi za své požadavky bojovali, místo, aby se snažili křivdy odčinit, raději rezignují na vzájemnou evropskou spolupráci a uchylují se k primitivnímu nadávání na Evropskou unii. Rádi se považují ale za vlajkovou loď postkomunistických zemí, protože mají být i první postkomunistickou zemí, která bude předsedat Evropské unii. Národní komplex méněcennosti společně s jeho překompenzací nechávají pozdravovat...
Složitosti českého nazírání na svět, jeho míjení se s realitou, nechápou Češi sami, natožpak cizí národy. Nelze se pak divit, když jsou Češi, ve vzácných okamžicích, kdy se o Česko v zahraničí vůbec někdo zajímá, za hlupáky Evropy.
Český národ včera a dnes
Otto Drexler
Motto: „Poznej sám sebe. Poznej zákony své bytosti. Přijmi je, i když se ti zdají paradoxní a neslučitelné s věděním, ve kterém jsi vyrostl. Prožívej je a ne životy svých rodičů a prarodičů...“ (C. G. Jung parle, rencontres et interviews, Buchet/Chaastel, Paris 1981)
V Češích stále převažují myšlenky o báječném českém národě, o oné holubičí povaze, o pevné tradici demokratičnosti a lidskosti. Na svůj stát pohlížejí jako na srdce Evropy, které vinou barbarských států kolem nemohlo dostatečně projevit své – samozřejmě veskrze kladné – vlastnosti a dovednosti.
Kde je však pravda? Jakým jsou ve skutečnosti Češi národem? Jaký je typický český člověk? Už nápadným rysem je sám fakt, že Češi o tom neradi mluví, neradi píší. Daleko raději rozebírají – a kriticky hodnotí – jiné. Není problém se z českého pera dozvědět leccos o Polácích, Němcích nebo Angličanech. Jde-li však o národ český, to je sakramentsky těžké.
Je ovšem smutná pravda, neboť románské či germánské národy s pohledem na sebe opravdu problém nemají. Češi nevědí, kým jsou, odkud přišli, jaké je jejich místo na Zemi, a nevědí, kam směřují, co chtějí. Důsledek těchto absencí je strašlivý: vytvářejí si neustále mýty, iluze, lži a a obklopují se jimi – a to vše pod záminkou obranného nacionalismu (český to terminus technicus). Pro Čechy je typické, že stále hledají ospravedlnění svých činů a myšlenek. Nevěří si a mají zafixováno, že jim chce stále někdo ublížit, a proto se stále musí před něčím (někým) bránit.
Jak se Dobrovský rozpomínal
Podíváme se nyní trochu do minulosti. Je politováníhodné, že Češi nemají napsány ucelené dějiny svého národa. Jediný, kdo se o to pokusil, byl František Palacký, ale ten jaksi končí s výkladem dějin v r. 1526. Pak je paradoxní, a také to asi o lecčem svědčí, že v Češích je hluboce zakořeněná představa o kněžně Libuši i přesto, že tento dodnes platný obraz vladařky z Vyšehradu byl beze zbytku převzat z Rukopisu zelenohorského, z padělku, jak se později ukázalo. Tím, kdo proti pravosti Rukopisů bojoval, nebyl nikdo jiný než T. G. Masaryk. Český národ, nechtěje přijmout pravdu, ho onehdy málem ukamenoval. Ale přesto se nakonec uznalo, že Rukopis zelenohorský a královédvorský jsou falzifikáty. Blud o vladařce Libuši však přetrval.
Zcela se zapomnělo, že Kosmas Libuši popisoval jako čarodějku, Herder jako vědmu.
Ponechme stranou starší dějiny. Nevíme, jakým směrem by kolo dějin směřovalo, kdyby se české země nedostaly pod nadvládu Habsburků. Ovšem, stalo se. Na konci 18. století se začal Josef Dobrovský rozpomínat, že kdysi existoval plnohodnotný český jazyk, národní tradice, kultura. Devatenácté století pak přineslo po celé Evropě lavinu nacionalismu a ani Češi nezůstali stranou. Začalo velké národní uvědomování: ale hle, on se takový národ nestane národem sám od sebe, je k tomu potřeba celá řada činitelů. Jazyk, byť v degradované podobě, byl, ostatní chybělo.
Co to jsou vlastně Češi, jaká je jejich minulost, jaké je jejich místo v Evropě? Inu, jako odpověď napsal Palacký Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Z napsaného díla bylo patrné, že český národ má svoji historii, a to historii velikou a slavnou. Dnes je nápadná také skutečnost, že Palacký chtěl navázat na něco, co již neexistovalo, co již zemřelo. V Češích již byla zakořeněna jiná mentalita, než ona před Bílou horou. Můžeme dokonce vyslovit hypotézu, že šlo de facto již o jiný národ, než předtím. Český člověk byl už úplně jiný.
Čeští obrozenci byli posedlí pátráním v dávné české minulosti. Budoval se nový národ se starými kořeny, tzv. doba temna měla být vymazána (a odčiněna). Obrozenci v čele s Jungmannem (mimochodem německého původu), se rozhodli vybudovat českou kulturou jako zcela kompletní útvar se vším, co k tomu patří, tedy s českou fyzikou, filozofií, estetikou, biologií, chemií a dalšími vědami. Předbíhalo to však okamžitou potřebu. Byla vytvářena rozličná kultura, ač na takovéto věci neměl takřka žádný Čech ani pomyšlení. Obdělával si své políčko a staral se o své skromné hospodářství, s čímž se jakžtakž uživil. Nebo byl zaměstnán jako sloužící u německého nebo rakouského pána. Pokud byl vzdělanější, byla pro něj zcela samozřejmou obcovací řečí němčina.
Češi za doby obrozenecké
Výtečnou myšlenku vyjádřil Ferdinand Peroutka ve své úvaze o českém národě Jací jsme: „Celá Goethova Dichtung und Wahrheit je svědectvím, jak německá literatura stávala se velkou a vymaňovala se z epigonství teprve tehdy, když německý život nabyl náležitého obsahu. Není-li obsahu, i velké talenty stávají se planými, neboť se nemohou o nic opřít. Ukázali jsme, že naše národní skutečnost v devatenáctém století byla malá a nedávala dostatečné potravy našemu umění.“
Peroutka zde přesně vyjádřil podstatu věci. Čeští obrozenci se v 19. století rozhodli pro samostatný národ se vším všudy. Ale neměli se o co opřít. České tradice neexistovaly. Inu, když se nemohli opřít o skutečnost, opřeli se o fikci; utvořil se obraz jakýchsi nehmatatelných tradic: demokratického, vzdělaného a vysoce kulturního národa, což se diametrálně rozcházelo se skutečností. Vytváření odborné terminologie, odborných textů, básnických nebo dramatických děl vypadalo, jako když čeští obrozenci tvoří pro velmi vyspělý národ, tím však Češi nebyli. Předběhli několik etap budování národa, chtěli mít hned komplexní národ.
Důvod byl více než jasný: národní komplex méněcennosti. Rozhodnutí být samostatným národem znamenalo odpoutání se od německé kultury, postavení se proti ní, oddělit se od Čechů jazyka německého. Bylo to, myslím si, rozhodnutí zcela osudové, které zásadně ovlivnilo smýšlení českého člověka dodnes. V důsledku vedlo právě k přímé konfrontace s německým národem. Čeští obrozenci si dobře uvědomovali národní malost, zaostalost, onen obrovský rozdíl v kulturní vyspělosti Čechů a Němců a byli tím frustrováni. Čeští obrozenci měli prostě zafixováno, že Češi jsou velice zaostalým národem, který není schopen soutěžit s německým. Proto byli posedlí touhou vymanit Čechy z provinční malosti a stát se národem světovým. Národní komplex méněcennosti vedl nejen k jeho kompenzaci, nýbrž i k překompenzaci.
S největší pozorností sledovali kroky západoevropských literátů nebo umělců a snažili se jim nanejvýš přizpůsobit. Ve své podstatě to byla rezignace na vlastní prostředí a nepřímé přiznání, že český národ je opravdu tak zaostalý, že jeho umělci raději kopírují jiné - stačí srovnat s Dostojevským, který také prohlásil: „Mně je Rusko potřebné, bez Ruska ztrácím poslední kousek talentu“.
Čeští obrozenci se za obyčejného, málo vzdělaného, českého člověka přímo styděli, namlouvali si sobě i druhým, že Češi jsou inteligentním a vzdělaným národem. Místo toho, aby se snažili z Čechů vzdělaný národ opravdu vytvořit, raději zamlouvali skutečnost falešnými odkazy z dávné minulosti. Z nouze udělali čeští obrozenci ctnost. Národní pasivita (ostatně jev vyskytující se dodnes) a malost se staly předností, samozřejmě pod rouškou velebících slov. Národní pasivita byla nazvána humanitou, a byl vytvořen obraz skvěle humanitního národa českého uprostřed nehumanitního okolí. Národní malost, a to je možná ještě komičtější, se údajně proměnila v národní skromnost, neokázalost, národní niternost, srdečnost a lidovost národa. Ve skutečnosti vede k závisti a k vyššímu podílu nečestného chování ve společnosti.
Báječný český národ
A jak je tomu dnes? Ony pasáže o době obrozenecké neuvádím náhodou. Chtějí-li Češi dnes hledat příčiny svých vlastností a povah, a já dodávám i lží a mýtů, je to právě doba obrozenecká. Byla to právě ona, která zformovala Čechy do dnešní podoby - dnešní čeští monarchisté hlásají, že český stát nevznikl v r. 1993 nebo v r. 1918, ale že má historii daleko starší. Že české země byly po mnoha staletí královstvím, nad kterým český král vládl. Český stát ji má, ale český národ opravdu nemá starší historii než někdy od konce 18. století. Podobnost s předbělohorským národem je vskutku mizivá. Osud tehdy – na začátku 19. století - dal zanikajícímu národu jedinečnou příležitost rozhodnout si takřka svobodně o své budoucnosti.
Češi měli řadu možností. Vezmeme-li v úvahu, že vše živé na Zemi má vrozený pud sebezáchovy, byla tu například možnost přijmout německý jazyk za svůj a po boku Němců kulturně vyrůstat a zrát obdobně, jak to učinili Irové po boku Angličanů. Dobře víme, že i Irové mají dnes samostatný stát a zároveň angličtinu za naprosto převládající jazyk.
Nebo vzít český jazyk na milost, ale začít od píky, nevytvářet si mýty, neidealizovat si národ, neztrácet se v iluzorních vzpomínkách na slavnou minulost, nýbrž žít přítomností a skutečností. Přijmout stav národa, snažit se jej vylepšit a tak, jako to dělali Holanďané, z malých národních poměrů udělat velké umění, být prostě osobití, nikoliv přebírat zahraniční vzory - tvořit trpělivě ze svého.
Čeští obrozenci se ovšem rozhodli pro variantu nejhorší. Vnuknout českému národu myšlenku, že jsou báječným a vzdělaným národem s prastarou slavnou minulostí, který zlí Němci (Germáni) vždy chtěli zlikvidovat. Vytvořili si dokonalou fikci. Obklopili národ mýty a lžemi, a ten jim uvěřil a věří dodnes... Trpěl malostí a zaostalostí, ale nenašel se nikdo, kdo by onen stav národa chtěl zlepšit. Když se ke konci devatenáctého století pustil T. G. Masaryk v souvislosti s rukopisnými podvrhy nebo s Hilsnerovou aférou do kritiky českého národa, když chtěl zjevit národu pravdu a pokusit se o nápravu, byl českým národem tvrdě odsouzen a popliván, a to nejen obyčejným lidem, nýbrž i univerzitními studenty a profesory. Po Masarykovi se mimo Pekaře už o národní osvětu v kýženém směru nikdo nestaral, a tak pohádka o báječném českém národě mohla růst dál a dál. Masaryk sice vystoupil proti těmto křiklavostem, ale nebyl důsledný. Ponechal Čechům řadu dalších mýtů.
Situace je taková, že mýtům a lžím věří Češi dodnes. Nejhorší je však to, že v Češích přetrval národní komplex méněcennosti. Projevuje se velkou nedůvěrou samých vůči sobě, svým schopnostem, avšak na druhou stranu, je-li tzv. překompenzován, představou o báječných národních hodnotách a vlastnostech. Češi si tak nevědomě přímo protiřečí. Na tom je možné ukázat, jakým jsou Češi opravdu národem. Jsou sice denně konfrontováni českou závistí, udavačstvím, sobectvím, leností nebo podvody, ale nakonec v nich stejně převáží mýtus, který se učili ve škole, který do nich vštěpovali jejich rodiče a prarodiče a který mohou zaslechnout nebo si přečíst denně v masmédiích, totiž o báječném českém národě, o holubičí povaze, o zlatých českých ručičkách, o nejrůznějších českých NEJ- (holky, pivo), o tradici české demokratičnosti a lidskosti.
Těžko uvidíme, jak běžný Čech vypráví nějakému zvídavému turistovi o (dnešním) českém národě, o jeho rysech, o typickém Čechovi, o běžném dni v centru Prahy. Raději se chlubí Sigmundem Freudem nebo Franzem Kafkou. Tyto dvě osobnosti jsou totiž novodobými maskoty českého národa pro okolní svět, i když v době, kdy žili, již nebyli kvůli jazyku nebo rase považováni za Čechy. Mají ale reprezentovat, jací velcí synové a jaké velké dcery z českého národa vzešli, nebo jaké to osobnosti světového významu v Čechách pobývaly. Pro cizince je to hezká pohádka o inteligentním a vzdělaném českém národě. Což o to, nejde popřít, že by se podobně nereprezentovaly i jiné státy, zatímco takovému turistovi přijíždějícímu do Čech ona pohádka rychle skončí, když za svůj, byť krátký pobyt bude ulehčen o doklady a peníze kapesním zlodějem, okraden taxikářem, odnese si vzpomínku o neochotném a jazyky nevybaveném (nejenom) policistovi, o drahých, leč páchnoucích záchodkách pražských a o prazvláštním cenovém bonusu, ale ne pro něho, na účtence v restauraci.
Český stát se může snažit v zahraničí prezentovat sebelépe a lákat turisty k návštěvě Česka, avšak nezmění-li se praxe, není šance si turisty udržet, příznivý pohled na Českou republiku také ne. Je poučné si přečíst, co o České republice píší v zahraničí - negativa jasně převyšují, vše jen zachraňuje minulost: památky a slavní jedinci žijící kdysi v Praze. O českém člověkovi nebo o životě v centru Prahy se píše vždy záporně. Češi si musejí uvědomit, že prvním předpokladem zlepšení je sebereflexe, uznání skutečného stavu věcí a snaha zlepšit je, básnit o krásné Praze a holubičí povaze se má až nakonec. Čili, skutky, nikoliv prázdná slova.
Český národ mezi iluzí a skutečností
Od doby obrozenecké se to v českém prostředí jen hemží různými provoláváními o udatném a hrdinském národě. Známé je jistě prvorepublikové provolání: „Národ sv. Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nemůže být národem otroků.“ Ach, jak úsměvné. Typický projev komplexu méněcennosti. Nedůvěra ve vlastní sílu, opření se o modly.
Mluví-li se o vzdělanosti, takřka každý Čech vytasí se jménem Jana Ámose Komenského. Ale vypovídá to snad něco o (dnešní) vzdělanosti českého národa? Chtějí-li se Češi chlubit vzdělaností, měli by ji podložit jinak. I přesto bychom mohli nazvat Čechy národem Komenského, ale jde to snad? Rozhodně mají v českém národě drtivou převahu ti, kdo čtou denní komentáře v Blesku, než ti, kteří si přečetli spisy Komenského. Češi také rádi hovoří o své lidskosti a humanitě... Pravda, Petr Chelčický se proslavil svými humanistickými příručkami, ale kdo z Čechů je četl? Zvěrstva při odsunu Němců příliš onu lidskost nepotvrzují. Dodnes Češi rádi vzpomínají na udatné husity, jak v 15. století vzdorovali celé Evropě, ale přitom zapomínají, že to byli i lupiči a vrazi. Žižka, podle dnešních měřítek, vrah masový.
Že Češi mají za vzor T. G. Masaryka, neznamená, že sami jsou demokraty. Trpí závažným nedostatkem demokratičnosti. Bylo by však chybou hledat hlavní příčiny oné absence demokratičnosti v komunistickém režimu – ostatně svádět vinu na jiné také patří k českému bontonu - není náhodou, že v žádné jiné zemi nastupujícího sovětského bloku než v Česku (ani ne na Slovensku) nevyhrála po válce v relativně svobodných volbách komunistická strana.
Ještě jeden důsledek mělo obrození. Evropské školství a vzdělanost se pojily s latinou, poté s živými jazyky, např. němčinou, nikoli však s češtinou. Čeština požadavkům doby nestačila - teprve s odstupem mnoha let, koncem 19. století, si vytvořila klopotně a zcela uměle potřebné moderní a odborné názvosloví. Kdo z Čechů měl vzdělání, měl ho v němčině a nebýval vždy zaníceným českým národovcem. Těmi byli většinou „potomci služek a kočích“, jak se o Češích po 1. světové válce vyjádřil velký přítel Čechů, britský diplomat Bruce Lockhart. Pojmy jako „svobodné rozhodnutí“, nebo „diskuse“ byly pro ně něčím neznámým, byli zvyklí na poslušnost, neodmlouvat a držet své názory „za zuby“. To ovšem mnohdy vede ke kompenzaci ve formě pomluv a zvyšuje nebezpečí příležitostného zákeřného útoku při oslabení pána. Když se rozpadla c. a k. monarchie, bylo potřeba doplnit místa ve státní správě a ty právě zaplnili takoví málo vzdělaní „potomci služek a kočích“. Se všemi důsledky. Obdobně se to opakovalo po zvratech v roce 1948 a 1989. Také v tomto mechanismu hledejme příčinu setrvávajících nedostatků českého národa.
Po sametové revoluci se pojem demokracie a svobody smrsknul do toho, že mohu dělat, co chci (pokud na to mám). Kradení státního majetku, rozsáhlé finanční podvody a pro to vžitý výraz tunelování, který byl poprvé použit v Česku a pak se rozšířil do celého světa (anglicky asset–stripping), je důsledkem absence demokratických a morálních hodnot v hodnotovém žebříčku českého člověka. Pomíjí se totiž skutečnost, že pravou demokracií může být jen země, která nejenom má v ústavě zakotveny demokratické principy, nýbrž i její občané jsou prodchnuti demokratickými hodnotami.
Češi také postrádají jednu z nejdůležitějších součástí demokracie: schopnost diskutovat. Mají svůj vyhraněný názor, ale nejsou ochotni o něm diskutovat. Považují jej za jediný správný a nechtějí připustit, aby jim někdo – podle nich – „nutil“ názor jiný, natož aby přiznali, že je o svém názoru i přesvědčil. Jsou hluší k racionálním argumentům, nezapadá-li názor diskutujícího do jejich vidění světa, je jeho názor odmítnut. Basta.
Pro Čechy je též typická neúcta k autoritám, zásadní nerespektování zákonů, postrádání smyslu pro pořádek. Neustálé odvolávání se Čechů na demokracii a svobodu je jen omíláním prázdných floskulí, která v českém prostředí žádný obsah nemají. Úporně se udržující mýtus o vrozené demokratičnosti české či slovanské společnosti, byl založen na rovnosti v chudobě, avšak ani to dnes již neplatí.
Bez vize budoucnosti
Zeptáte-li se běžného Němce na éru německého nacionálního socialismu, odsoudí ho a omluví se za něj; zeptáte-li se běžného Čecha na éru komunismu, můžete dostat lecjakou odpověď. Češi se doposud neuměli vyrovnat s komunistickou minulostí. Bohužel, diskuse na toto téma je takřka nemožná. Podstata věci je stále zahalována podružnými věcmi. Není důležité, že se za komunistickému režimu někomu žilo dobře; ostatně i v tom nejhroznějším režimu se někomu žít dobře musí, jinak by snad jeho existence byla nepředstavitelná. Podstatné je, že realizace komunismu se ukázala jako nemožná a všechny pokusy o něj byly jen omylem, podle čehož také skončily: destrukcí z vnitřku. Že morálně selhala v souvislosti s komunismem většina Čechů (stejně jako Němců v éře nacionálního socialismu), že by měli nastoupit cestu pokání jako Němci, si připustit nehodlají.
Když se Češi nedokáží vypořádat se svou minulostí, těžko očekávat, že vědí, jak naložit s budoucností. Jak již bylo řečeno, Češi nevědí, kým jsou, co chtějí a kam směřují. Dnešní česká politika to jen potvrzuje: nejdalekosáhlejšími programovanými cíly hlavních politických stran jsou ekonomické nebo sociální reformy, které navíc ani jedna ze stran už léta nedokáže (nebo s ohledem na elektorát nechce) prosadit. Reformy možná dokáží uspokojit materiální potřeby občanů, duchovní obsah však schází. Kam má směřovat Česká republika? Kam má směřovat Evropa? Na takovéto otázky žádná česká politická strana odpověď nedává. Jakákoliv vize budoucnosti akutně chybí.
Čechům velmi chybí kritické posuzování sebe samých. Na svoji historii nahlížející nekriticky a mají o ní samé růžové představy. Vyvyšují se nad jiné národy, ale ke svému nacionalismu nejsou se ochotni za nic doznat. Vyjádří-li někdo z okolní země svůj názor na historii, který zrovna neodpovídá českým růžovým představám, je hned označen za nacionalistu, ba šovinistu. Učiní-li tak Čech, tak je buď zaprodanec, nebo kálí do vlastního hnízda.
Zbytnělé národní sebevědomí a na druhé straně jeho absence logicky vedou k nedůvěře vůči ostatním zemím (národům), přímo ke strachu z nich, uzavíráním se do sebe a k vyvyšování se nad ně. Důsledky se poté projevují i ve vztahu k Evropské unii. Mnozí Češi jsou nezvratně přesvědčeni, že jim chce Unie ubližovat, možná by se hodilo slovo vykořisťovat, že s nimi nejedná jako s rovnými... Nadávají na ni pak ve svých oblíbených hospůdkách nebo ventilují své utkvělé představy v novinách či časopisech. Často přirovnávají české členství v EU k sovětskému vazalství před r. 1989. Národní pasivita společně s nedostatkem sebevědomí se opět i zde projevuje. Místo, aby Češi za své požadavky bojovali, místo, aby se snažili křivdy odčinit, raději rezignují na vzájemnou evropskou spolupráci a uchylují se k primitivnímu nadávání na Evropskou unii. Rádi se považují ale za vlajkovou loď postkomunistických zemí, protože mají být i první postkomunistickou zemí, která bude předsedat Evropské unii. Národní komplex méněcennosti společně s jeho překompenzací nechávají pozdravovat...
Složitosti českého nazírání na svět, jeho míjení se s realitou, nechápou Češi sami, natožpak cizí národy. Nelze se pak divit, když jsou Češi, ve vzácných okamžicích, kdy se o Česko v zahraničí vůbec někdo zajímá, za hlupáky Evropy.
20 comments:
Pánové Drexlere a Hedvíčku! Ten článek je opravdu silný, netušil jsem, jak "veskrze prohnilého" národa jsem součástí. Myslíte to opravdu vážně? Máte pro svá tvrzení nějaké relevantní důkazy? Jsou jiné národy skutečně o třídu a víc jiné, lepší? Čí chléb teď jíte, resp. jedli jste v minulosti? Osobně jsem názoru, že až na vyrovnání se s komunistickou minulostí jsme stejní, jako kdokoli jiný.
Ano, mate uplnou pravdu. Jenze ono nevyrovnani se s komunistickou minulosti staci na kvalifikaci hlupaku Evropy samo o sobe. Co potom?
Pane Hedvicku, je az k nevire, jak zanicene hovorite o absenci sebereflexe u ceskeho naroda a pritom ji sam evidnetne postradate u sebe. Neustale se totiz ubezpecujete (nejspis nevedomky - o to hur), jak dobre jste svou "statecnou emigraci" udelal a ze Vam vlastne domov nechybi. Mam z Vasich clanku rok od roku silnejsi dojem, ze je to tim, ze Vas "tam" zase az tak neberou. A to je jadro pudla - tenhle Vas osobni handicap srazi, jinak celkem trefne, komentare postrehy na dost nizkou uroven. Je o rok od roku horsi a je to skoda.
Zkuste se nad tim zamyslet, nez mi zacnete tykat a obvinite me z nacionalismu a neokomunismu a buhvi z ceho jeste.
Klidne vam budu vykat a nebudu vas z niceho obvinovat. Zamyslet se sam nad sebou neni treba, komplexy nemam, dari se mi dobre. Obcas si pichnout do tech podesenych Cechu je takove moje hobby. Je to asi jako kdyz nacurate do mraveniste. Oni tam ti mravenci potom litaji jako zbesili, prenaseji vajicka sem a tam, kyselina mravenci strika 10 centimetru vysoko a tak tichounce krici: "Kurva kurva, co se stalo?" Nestalo se nic, jen jim nekdo nachcal na hlavu. I kdyz pravdou je, ze Cesi to potrebuji daleko vic nez mravenci.
Fiiha, Vy ale reagujete rychle. Ja mezitim jeste pracuji.
No to curani na mravence je bez urazky jiste dobra zabava, ale ten komplexik v tom bude, ale budiz, kdo z nas zadny nema...
Budu uprimny - dost me se*e, ze vidite vsude komouse a hlavne v tech, kdo jimi nebyli a nejsou. '89 me zastihl pred maturitou a i tak jsem si te pakarny uzil az dost a a rozhodne ma rodina neprtrila mezi vyvolene (matce stacilo dojit na vyroci Palachovy smrti v cernem do prace a uz to bylo).
Dobra zprava: komousi tu vymiraji
Spatna zprava: nekteri zmutovali a prezivaji v jinych formach.
Dale: blbu je stale dost - napric politickym spektrem ;) i generacemi.
Ale ruku na srdce - to vsechno mate v USA taky, ne?
Takze uprimne preji vice objektivity a mene spojovani nesouvisejiciho (nekdy dost silenymi zpusoby) a hlavne: opatrne s tou roli supermravence - je to pruhledne a jednim dechem se casto zarazujete mezi ty, ktere zrovna kritizujete.
Máte pravdu pane Hedviček. Všechno co píšete se dá poměrně dobře dokázat, pokud není člověk líný vyhledávat různou historickou literaturu. Skutečně zde v Česku nelze rozumně argumentovat a té skutečně vzdělané inteligence je poskrovnu. Češi vždy byli a budou patolízalové, kteří budou podle doby hajlovat, nebo společně půjdou za rudým praporem. Bohužel. Jejich povaha je povaha Švejka a o svou skutečnou nezávislost a svobodu nikdy bojovat nebudou.
Jaroslav.M
Ja to vlastne vsechno pisu s takovou tajnou nadeji v dusi, ze treba nemam pravdu. Ze treba nejsou tak neuveritelne blbi, jak se zda. Porad doufam.
Mě se líbí, že se vždycky hned najde několik ochotných Jaroslavů M. samozřejmě lepších než ti ostatní a kterých se případná kritika Čechů netýká. Ach, jak potom my ostatní lemplové můžeme jen závistivě čučet na takového vzdělaného vševěda. Škoda jen, že takových není více. To bychom pak rázem byli jedničky.
Tak nějak nesouhlasim s ničím, co je zde napsáno, kromě opravdu degenerovaného prostředí v Praze, ale tady bych se důrazně ohradil, že Čechy nejsou jen Praha, tak když už, tak nadávat na pražáky a ne na celý Čechy. Co se týče ostatního textu, respektuji právo na názor i když se s ním neshodnu ani v jednom bodě. Co mě ovšem vytočilo byla pasáž o Němcích. Drang nach Osten lze za těch 2000 let, co tu byl, doložit přesnými datumy a místy bitev, které za tu dobu proběhly. Pane Hedviček, to si skutečně ti obrozenci vymýšlet nemuseli!
Vychodil jsem jen 6 trid tak se omlovuam za hrubky (tedy v CSSR). V 89 jsem se naivne radoval ze cesi maji konecne svobodu a ze se budou dit krasny veci, ted me mrzi ze jsem se nepustil do sistematickeho rozkradani jako vetsina dalsich, mel bych ted slusny balik a na stary kolena postarano, ale byl jsem mlady a idealsita a navic jsem tam 9 let nebyl. Vzdycky jsem se citil Cechem i kdyz tam uz 27 let neziji a zil jsem vsude mozne, ale vzdy jsem jaksy byl hrdy na to ze jsem Cech. Pak jsem jel na par mesicu do Prahy a uz na to hrdy nejsem, radsi se pak uz k Cechum v cizine nehlasim. Mimo jine jsem stravil 15 let v jizni americe, kde se prej strasne krade, ale nikdo mi nikdy nic neukradl, a hned druhy den v Praze mi nejaky vlastenec ukradl mobil. Taky jsem hned stratil iluze o tom jak jsou vsichni Cesi vzdelani, poslouchani lidi na stanicich tramvaje ci autobusu mi vzalo dalsi iluze - mozna jsem se pohyboval v spatne spolecenske vrstve, ale kdekoliv jsem bydlel tak se na deti nerve tak hulvatsky jak v Praze (rikam v Praze protoze jsem jinde nebyl)". Za mych mladych casu jsme se take oslovovali "vole" ale vetsinou jen mezi klukama, ted to delaj i holky a kdyby jen pouzivali "vole". No proste nakonec me vlastenectvi preslo, hrdost taky, a dospel jsem k nazoru ze Cesi asi zadni velci borci nejsou a asi nikdy nebyly, akorat to levny pivo a knedlo vepro zelo me nezklamalo
Jo a jeste jednu vec jsem chtel rici - Pane Hedvicek, vase clanky ctu dost casto, tedy kdzy na to mam cas a vetsinou se vsim souhlasim, a schuti to rozesilam pratelum, kteri na to reaguji ruzne, ale to s tim chcanim na mravence, to je opravdu "bomba" jak by rekl ceskej Cech. To se mi strasne libi. Jen tak dal.
Pane Hedvíčku,
to přirovnání k čůrání do mraveniště vypadá moc efektně. Drobná potíž je v tom, že jste jediným mně známým mravenečkem, co chčije do vlastního mraveniště.
At jsou clanky pana Havlicka dobre, ci spatne, nic nezmeni a ani nemohou zmenit s tim zakladnim a tim je cas. Kdyz jsem se v roce 1992 stretl v Londyne se svym pritelem, tak jsem si nad sklenici whisky postezoval na deziluzi, ci kocovinu ze zmeny pomeru, ktera u nas probehla, ale neprinesla to, co mnozi ocekavali. Bylo to mj. zrovna v dobe privatizace knizniho velkoobchodu panem Mackem. Na to mi odvetil nasledujici. V dobach, kdy anglicti bukanyri plenili more, museli odevzdavat korune desatek ze svych lupu, jinak nemohli na ostrovy. Byl i jeden z piratu, ktery byl nesmirne vykony, zivnosti se darilo a plan nejen plnil, ale dokonce bohate prekracoval. Ovsem nic nedaval korune a tak nemohl domu. Po drahnem case, kdy prevladl stesk po domovine, zacal korune odevzdavat temer veskere sve vysledky podnikani. Mozna ho tizilo svedomi a nebo chtel prispet k rozvoji infrastruktury v kralovstvi. Na konec nejen, ze mohl domu, ale kralovna byla tak nadsena z jeho vykonu, ze tesne pred smrti jej pasovala na rytire a on dostal dedicny titul sir. Kdyz jeho syn, nyni jiz sir, se zasel podivat do snemovny lordu, pri jeho prichodu na nej ostatni hledeli a tise si navzajem sdelovali. Kdo to je, to je ten potomek toho zlodeje, toho tunelare? Jak se odvazuje tady vlastne vstoupit! Ovsem nahlas nikdo nic pochopitelne nerekl, neb pokrytectvi bylo jiz tehdy dost silne rozsireno. Kdyz prisel do snemovny vnuk, jen matne nekdo vzpominal puvod jeho deda. No a dnes, kdyz prijdu do snemovny ja -uzaviral pribeh muj pritel- jsem jeden z piliru naseho systemu. A to je to, co vas ceka. Nekolik generaci vyvoje, a muzete jen doufat, ze vyvoje spravnym smerem. Ovsem k tomu, aby byl spravnym smerem si musite pomoci nejen sami, ale navzajem s ostatnimi. Takze je dobre, ze pan Havlicek to do nas, co jsme tady doma zustali, to pere zleva, zprava a sem tam i na hlavu nachcije. Nekoho to mine, nekdo zacne premyslet, nekdo se ohradi. Ale bude to trvat dlouho, hodne dlouho, nez se zmeni mysleni, jednani, chovani lidi u nas. To pan Havlicek nezmeni, na to mu chcanky nebudou stačit.
Bohuzel, sam mam casto pocit, ze nejmene polovina Cechu jsou neslusni, zaostali magori, ale to jeste neznamena, ze hazim vsechny do jednoho pytle, jak se to deje zde. O negativnich vecech se pise lepe, je jednodussi nekoho rozcupovat, nez ho pochvalit, a navic, je to ctenarsky vdecnejsi, je vice reakci a pod.
Na druhou stranu se ale nemusime tak plasit, pochybuji, ze by nam pan Hedvicek rozlozil republiku. Proste, stala se mu tady krivda a on se s ni takhle vyporadava, navic rad pise, rad s lidmi diskutuje, rad nekoho popichne. Myslim si, ze obcas napise neco, o cem vi, ze to je lez a pak se bavi tim, jak na to lide reaguji. Nechme mu tu hracku, prece nas nikdo nenuti, abychom to cetli. Semtam je tam originalni postreh zvenci nebo neco k zamysleni, tak to tak berme a nedelejme si z toho tezkou hlavu. Kazdy z nas prece nejlip vi, jaky zije vlastni zivot, jak kvalitni je nebo plytky.
Uff, to jsem se rozepsal, koncim!
Tenhle článek mě dost mrzí, protože je pravdivý. Člověk s šedesátkou na krku dokáže leccos posoudit. Měl ale vzniknout v Evropě, protože je zkreslen pohledem "across the pond". Evropská unie se často chová stupidně, např. tažení proti olomouckým syrečkům nebo proti názvu "rum" podrývá její autoritu. Pan Hedvíček by měl slyšet Němce, komentující snahy zdražit v Evropě pivo...
Takže, Rosťo, vyškrtnout partii o Evropské unii a článek je zcela top-notch! Nebo, ještě lépe, přijet a odžít si pod bruselským vševědoucnem nějaké 3 roky a pak přepsat!
Ahoj vsichni. Musim priznat ze se mi clanky a neotrely pohled p. Hedvicka libi. Ne ze bych s nim vzdycky souhlasil, ale pripadam si po precteni jeho nazoru jaksi bohatsi. O malosti ceskeho naroda (potazmo te casti zijici u reky Morava) netreba moc diskutovat. Beru to jako fakt a plne se k teto malosti hlasim. Je to moje dedictvi a nic s tim nenadelam. Souhlasim ze v Cesku koluje mnoho mytu o tom jaci vlastne tamni obyvatele jsou a myslim ze cast z nich zde byla spravne adresovana. Chtel bych se ale pozastavit u casteho narku Cechu nad politickou kulturou v Casku. Ja jsem s politickou kulturou naprosto spokojen a to zejmena z toho duvodu ze je presnym indikatorem stavu spolecnosti. Ve skutecnych demokraciich uz to tak funguje, ze voleni zastupci vpodstate presne odpovidaji strukture spolecnosti (porovnojme treba s demokraticky zvolenymi zastupci v Palestine, Iranu ci Venezuele). Pokud v parlamentu tedy vidime zlodeje, kurvy, komunisty, nemakacenka, naivky ci amoralni poslance, mame vcelku slusnou predstavu o stavu nasi spolecnosti. V parlamentu jsou take tzv. debilove, vetsinou naroda nemilovani jako zradci s neprijatelnymi nazory. Slusny clovek tam neni ani jeden - kdo by ho taky volil? Sami sebe zaradte do prislusne kategorie. Ja mam mozna trosku z nemakacenka, ale jinak jsem debil jako vysity.
j.salek@seznam.cz
Absolutne nejlepsi blog, Rosto, ale ty reakce nejsou nejlepsi, stale tady mame Cechy, kteri veri, ze Franz Kafka mluvil a psal dopisy srozumitelnou cestinou s Milenou, i kdyz ona mela statnici v nemcine. Chybel mi tam Hasek, ten mel na ty Slovany jiny pohled, ale v dobe jeho zivota, absolutne kosmicky. Bohuzel, nedostal se jeste na Srby, coz je uplne jina slovanska kapitola.
Take jsem mel trochu problem s kapitolou o sebepoznani, to je velky problem dnes v U.S.A., hlavne pro ty starsi lidicky zde, kteri zazili mnoho naporu na jejich pochybnou intelektualni silu, diky zdejsi davne adaptaci Komenskeho protestanskych vychovnych idealu, VIZ: "Orbis Pictus" a "Schola Ludus". Debata o vychovnem systemu pokracuje v U.S.A bez nejakych vaznych vysledku, protoze Jesuitsky system byl zavrzen, i kdyz dnes pracuje ve vetsine ne-islamskych a ne-protestantskych zemi. Moji vnuci, kteri ziji v Cesku, zazili zrejme jakysi prelom ve vychovnem systemu, nekdo jim interpretoval pojem svobody jako neucinnost zodpovednosti...
Vzpominam si na moji profesorku na gymplu a jeji citat : "Stat je organizovane nasili", to bylo v roce 1955, dva roky po Stalinove smrti. Avsak, v roce 1952, jsem poslal memu nejlepsimu kamaradovi basen, ktera zacala: "Dedice, Dedice,strasne to mesto, narodil se tam Klement, nadela z nas testo..." atd. To je jen takovy "stream of consciousness" a la James Joyce, jinak se citim uplne osvobozen od Ceska, od vlivu mych mrtvych rodicu, se vsemi jejich omezenimi a predsudky. Svet je velky a musime byt pripraveni na vse.
Teda takovyhle desny cancy to nemate nic jineho na praci?? Vy jste clovek ktery at zije kde zije tak si porad na neco stezuje. Byl jste vubec v posledni dobe v Cechach? Porad lepsi nez USA....a ze se Cesi vyvysuji nad jine narody? Jste asi padly na hlavu nebo co, to zijete v USA, musite byt hluchy, protoze Americani jsou uplne nejhorsi, ti si mysli ze cely svet patri jen jim a ani nemaji potuchy kde vetsina zemi je, jsou hloupy, tlusty a pritom se vytahuji na vsechny okolo. Prumerny Cech je stale daleko chytrejsi nez prumerny American nebo lide z jinych narodu, zeptejte se v USA kde je treba Milan, Warsaw ci Zurich, kolik lidi odpovi spravne...vetsina Vam asi rekne, ze je to nekde v Kanade.
Vy kdyby jste se narodil treba v Nepalu, urcite i tam by jste nasel spoustu chyb, clovek jako vy si bude stezovat vzdy a na vsechno. Bezte se picnout!!!
Vážený pane Hedvicku, zajímalo by mě, jestli Váš názor na český národ je podložen nějakým zdroji nebo je to pouze osobní pohled na "realitu". Já v České republice žiji od roku 1988, tedy od narození. Totalitní režim jsem prakticky nezažil, a pokud nepočítám dobu zarytého budování kapitalismu v období 1990 - 95, jsem spokojeným Čechem. S českými lidmi mám své zkušenosti a věřte, že hodnotit lid jako stádo není nejlepší způsob. Každý jsme jiný a každý z nás vyznává jiné morální i společenské hodnoty. Je těžké soudit mentalitu národa, když každý jedinec je tzv. originál. To, že negativně honotíte svou vlast Vás řadí mezi méněcennou a podceňující se část českého lidu. Potrefená husa se vždycky nejvíce ozývá, že? Nevadí, že jsem si dovolil být "česky lidový"? Možná, že když konečně zapomeneme na všechny negativní úvahy, kterými neustále špiníme Český stát, konečně se staneme hrdými Čechy s jansou minulostí a čirou budoucností. Nechci Vás hodnotit či soudit Váš názor. Každý má nárok projevit svůj pohled na dění kolem sebe. Jen se pořádně zamyslete, zda není více věcí, na které by jste jako Čech mohl být pyšný. Já je vidím a věřte, že i přes svůj "nízký" věk jsem už dávno sundal růžové brýle.
Ja ako Slovák možem potvrdit, že sa autor s týmto článkom trafil rovno do čierneho. Presne takto sa Ceši prejavujú navonok niekomu kto nieje z CR.
Post a Comment