Ross Hedvíček

Etymologicky vylet do zasluh ...

2008-12-15T16:21:00.001-05:00

V souvislosti s ostudami, kterymi se dnes po kolena brodi ceska KPV (Konfederace Polepsenych Veznu) mi byla predlozena otazka, ktere se normalni cesti psavci boji. O mne je naopak znamo, ze je mi to fuk a pokud to, do ceho vrtnu, zacne navic jeste i moc smrdet, pak tim lip. Otazka znela "Je byt byvalym politickym veznem v Cesku zasluhou?". Domnivam se, ze byt byvalym politickym veznem v dnesnim Cesku je naprosto nezasluzne, ale presto vetsina techto byvalych politickych veznu zaslouzi prinejmensim RESPEKT za utrpeni, ktere na ne bylo uvaleno jejich bliznimi a jejich rezimem - byt mnohdy ani oni sami, ti politicti vezni, v tom vubec nemaji jasno.

Mozna bude uzitecne, abyste si pred dalsim ctenim dali stamprli slivovice nebo vzali aspirin (dle vasi chuti). Navzdory tomu, cemu veri v Cesku, etymologie neni veda o broucich, ale veda vysvetlujici puvod a smysl slov. V Cesku slova uz ztraci smysl - obzvlast poslednich sedesat let.
V lidske historii a historii vojenskych konfliktu nikdy nebylo zasluhou padnout do zajeti nepriteli.

A pokud nejste uplne na hlavu padli, pak musite prijmout za zakladni premisu, ze komuniste a jejich rezim (at uz v jakekoliv forme) jsou nepritel. Zajatym se nedostavalo ani nejakeho respektu, to je az vynalez Americanu z posledni doby (a tak zachazi se zajatymi Araby lip, nez by se stalo americkym zajatcum v arabskych rukou).

Prikladem, ktery mi byl opakovane podsouvan byla znama ceska nenavist (nyni ovlivnujici prinejmensim nektere byvale politicke vezne, to byste zasli jake emaily dostavam!) vuci emigrantum. Ano, prosim - jen se v tom povrtejme - asi to nebude prilis vonet, ale tomu se nekdy neda vyhnout. Jiste jsou vam znamy vztahy mezi akci a reakci, pasivitou a aktivitou, pricinou a dusledkem. Berte to v uvahu pri cteni nasledujiciho:

Ma vlastni znalost okolnosti uvezneni byvalych politickych veznu obzvlast z padesatych let mi rika, ze naprosta vetsina z nich byla uveznena nevinne, za ciny budto v civilizovanem svete nepostihnutelne a nebo vubec zadne (cest a slava vyjimkam!). Tedy totalni pasivita z jejich strany - naprosto za to nemohli, nebyla to jejich vina. Jako druhotny efekt se ale ZASLOUZILI, ze kvuli jejich uvezneni byly zaroven nenavratne zniceny i zivoty jejich manzelek a deti, o jejich vlastnim zivote v haji ani nemluve.

Naopak ceskym vlasteneckym lidem tolik nenavideni emigranti nebyli pasivni, ale aktivni. Nedali se zavrit, ale emigrovali, dacani jedni... Jako druhotny efekt se ZASLOUZILI, ze zivoty jejich manzelek a deti, byly prozity civilizovanym zpusobem, o jejich vlastnim zivote ani nemluve.
Hlavnimi jmenovateli jsou tady pasivita a vlastenectvi na strane politickych veznu a aktivita a nedostatek vlastenectvi na strane emigrantu. I kdyz i tam jsou vyjimky potvrzujici pravidlo.
Extremnimi priklady aktivity a vlastenectvi jsou pochopitelne bratri Masinove a jejich druhove, hned za nimi stoji generace Josefa Kucery, Karla Hodka, Jiriho Horaka a Josefa Kalvody (a dalsich) z generace osmactyricatniku, a pozdeji i generace Skvoreckeho, Ulce, Reinise a dalsich (byt tahle generace pozdeji pospinila sve vlastni zasluhy prijimanim vyznamenani, ucenim na ceskych univezitach a jinou kolaboraci s nepritelem).

Na strane v Cesku zustavajicich byvalych politickych veznu je dnes porad sokujici ta jejich vnitrni zlomenost - ta POLEPSENOST! Ta ochota byt soucasti KPV - Konfederace polepsenych veznu - organizace vedene pochybnymi existencemi jako Nadezda Kavalirova a spolupracovniky StB (jako vsude jinde v Cesku), organizace ktera POZASTAVILA clenstvi Vladimiru Hucinovi (jedne z mala svetlych vyjimek) - porad to jeho "pozastaveni" jeste plati? A pritom cleny KPV jsou udajne i byvali komuniste (ano, byli vezneni)! To vam neni opravdu blbe? Ztratili jste soudnost? (Kde by ji v Cesku vzali, ze?) KPV ma stejnou kvalifikaci pro existenci jako kdyby vezni z vlastni iniciativy zalozili v uranovych dolech v Pribrami Vezenskou organizaci CSM a zavazali se prekrocit plan! Bez ohledu na minulou pasivitu a nedostatek zasluh dnesni KPV nereprezentuje zajmy byvalych politickych veznu, ale naopak z nich dela uplne blazny tim, ze je sdruzuje v organizaci, ktera primo kolaboruje s jejich byvalymi tyrany a muciteli.

Maji tedy politicti vezni nejake "zasluhy"? Ne. Byt zajatcem neni zasluha.

Zaslouzi si byt odskodneni (jde-li to vubec) a zavaleni penezi za sve utrpeni? Ano.

Zaslouzi si RESPEKT? Ano.
-----

Autor techto radku, osoba skromna, byt aktivni, je v soucasne dobe v prvni desitce v Cesku nejvice nenavidenych emigrantu (bez toho, ze bych na neco takoveho kandidoval). Ano, emigroval jsem jeste kdyz se to nesmelo :-), byl radne odsouzen v nepritomnosti soudci, co byli jeste do nedavna v "demokratickych" funkcich. A zaslouzil jsem se o zivot svych deti a rodiny. Co jsem mel asi delat? Nechat se zavrit? Sebe i manzelku? A deti by byly dany na prevychovu do Detskeho domova? A dneska jsem mohl sedet na schuzich KPV a psim pohledem hledet na tribunu na Nadezdu Kavalirovou s jeji pochybnou minulosti a ostatni polepsene a kolaborujici byvale politicke vezne? Mel bych nejake zasluhy? Dekuji - nechci.

Co se deje v Cesku?

2008-11-28T12:15:00.002-05:00

Ctu tady noviny a brada mi pada prekvapenim. Vaclav Klaus chce odejit z ODS a vytvorit vlastni proti-EU stranu! Mu uz uplne jeblo?
http://www.lidovky.cz/spicky-ods-odchodem-by-klaus-zradil-d6i-/ln_domov.asp?c=A081128_142751_ln_domov_bat
Mozna by nebylo spatne, kdyby Klaus opravdu odesel a s nim odesli z ODS i vsichni ostatni komunisti a jini rusofilove, ktere tam Klaus natahal - ale to by asi bylo zadani prilis mnoho.

Znamy mystifikator a narkoman (ano, to se v ceskych novinach taky nedoctete) Pavel Bem, ktery naaranzoval svuj udajny vystup na Everest tak dobre, ze tomu cesti Honzove dodnes veri asi jako ze Sametofku zorganizovalo par studentu, ma svoje nove plany. Chce se stat predsedou vlady (a potom prezidentem) a za tim ucelem se musi napred stat predsedou ODS. Proto, jak oznameno v tisku, pristi tyden vyzve Topolanka na kongresu ODS na souboj o kreslo predsedy strany. Kordy nebo pistole jak na Kocku?
http://www.lidovky.cz/bem-chce-konec-vlady-s-lidovci-a-zelenymi-fd4-/ln_domov.asp?c=A081128_154423_ln_domov_mel

Potom uz to pujde vsechno jako na dratku. Predseda strany, pak predseda vlady a nakonec prezident. Proc ne? Ceska republika uz mela prezidenta uplneho hlupaka, potom zase rezidenta KGB - proc by nemohla mit za prezidenta kokain-snupajiciho megalomaniaka?

Cesi jsou svetovi.

Jan Amos Komensky byl Madar!

2008-11-28T09:32:00.000-05:00

Nebudu vas napinat dlouhym povidanim. Posledni ceska modla na hlinenych nohou padla. Masaryk byl nemanzelskym synem rakouskeho mecenase, Milada Horakova, nebyla to co predstirala, Klaus neni Klaus, ale Pruzinsky, Sovak nebyl Sovak, ale Schmitzer a Karel Ctvrty neumel cesky. A ted tohle!

Ucitel narodu, Jan Amos Komensky (1592-1670) nebyl "Komensky", coz byla pouha prezdivka podle vesnicky, kde jeho rodice bydleli, ale byl madarske narodnosti a jmenoval se SZEGES. Jeho rodice byli certifikovani Madari jako polena a jak vam kazdy emigranty nenavidici cesky Honza rad potvrdi - narodnost se v Cesku urcuje podle rodicu. Kdyz byli rodice Cesi, dite prece nemuze byt American, to je jasne, ne? Kdyz jsou rodice Vietnamci, dite nemuze byt Cech, ze? Kdyz jsou rodice cigani, tak dite nemuze byt Cech - tak je to spravne! A tak ani Jan Amos Komensky, jehoz rodice byli Madari, nemuze byt Cech, byt se narodil v Komni, Nivnici nebo Uherskem Brodu (to se pani Szeges-ova pekne nabehala, nez vsechny ty tri mista stihla - kezet csokolom!) - ale zase jen Madar!

Jan Amos Komensky byl Madar! Co ted budeme delat - smankote? Co reknou lidi?

Chapu, ze je to strasna rana. Na co ti chudaci Cesi budou ted hrdi? Komenskeho rodice odesli z Madarska/Uher v 16. stoleti a rodinne prijmeni Szeges je prominentne uvedeno v pred casem objevene Komenskeho posledni vuli (Milada Blekastad, monography of Comenius). http://no.wikipedia.org/wiki/Milada_BlekastadInformace je to natolik citliva, ze se prumernemu ceskemu Honzovi ceskymi medii taji. Napriklad v anglicke Wikipedii tato informace je, ale v ceske uz neni (neni to typicke?) - to by prece urazelo ceske narodni citeni! To nesmime! Lhari zasrani... Nastesti v cizich jazycich se tato informace vyskytuje docela bezne, a tak moznost, ze cesti wikipedisticti hnupove ji budou vymazavat je docela mala a odsouzena k neuspechu.Takze jeste jednou - pokud jste vyseuvedene nepochopili napoprve. Jan Amos Komensky nebyl Cech, ale Madar a jmenoval se Janos Szeges. http://hu.wikipedia.org/wiki/Comenius

Tak a muzete se jit zase busit v prsa, moroni z mongolskych stepi...

Zničené životy a zbabělé útěky

2007-09-26T16:08:00.000-04:00

Upozornění: Tento text obsahuje silné výrazy a stejně silné názory. Prosím všechny útlocitné a pokrytce, aby ve vlastním zájmu přestali číst! V České republice údajně žije téměř 5% slušných a charakterních lidí, předpokládám, že to právě jsou čtenáři mých řádku a jakékoliv kritiky a invektivy z mého článku se na ně tudíž nemohou vztahovat. A když se to na vás nevztahuje, tak se kvůli tomu nerozčilujte!

Dostal jsem e-mailem několik fotografií (děkuji, pane Šinágle!) z pietních slavností vzpomínajících generála Mašína z 26. 8. 2007 a 10. 9. 2007. Fotky mne velice zaujaly. Z těch mladších (tedy pod padesát) mi ty tváře nic neříkaly, s těmi staršími to bylo něco jiného. Poznával jsem je všechny a bylo to utrpení číst v jejich tvářích. Lidé, jejichž životy byly nenávratně zničeny jejich spoluobčany, společností, národem a zemí, o které si mysleli, že je jejich vlastí. Lidé, kteří byli mladí a plní ideálů a schopností, pak dalších padesát let jejich života, celý zbytek jejich života, byl zničen, pošpiněn, pošlapán, zneuctěn a nacpán do hajzlu - prostě život v prdeli. Čím se provinila Zděna Mašínová? Byl to život, který vedla? Byl to život, který mohla a který chtěla vést? Čím se provinili západní letci, kteří bojovali za idealizovanou vlast, aby se do ní vrátili, a vlast se jim pomstila vězením, popravami a zničením jejich životů? Čím se provinilo desetitisíce soukromých rolníků a malých sedláků, že jejich životy byly nenávratně zničeny? Čím se provinily statisíce politických vězňů, kteří po letech naprosto nezaslouženého kriminálu vedli život na periférii společnosti, v ponižujících a podřadných zaměstnáních? Kolik bylo politických vězňů, kteří po propuštění pracovali zbytek produktivního věku na ministerstvu jako dnešní prorežimní předsedkyně Konfederace polepšených vězňů Naděžda Kavalírová? Kromě této nepravděpodobné výjimky nevím o žádném.

Co je to za země, která dokáže takto zničit životy statisíců svých občanů a pak dělá jako že nic a naprosto nemá zájem o potrestání viníků? Je to právní stát? Je to civilizace? Nebo je to jen kurevská země, nezasloužící si místo mezi slušnými národy, země patřící do společenství Ruanda-Urundi, Afganistanu a Konga?

A v téže době jsem se dostal do diskuse pod blogem Petera Jungwirtha v souvislosti se soudkyni Horváthovou (to je ta komunistická soudkyně, která je plně zodpovědná za smrt Pavla Wonky a které ten kretén Havel dal definitivu, takže soudí dodnes). Jakýsi zbolševizovaný osel se mne tam povýšeně snažil hodnotit (jako by snad k tomu měl kvalifikaci!). Odpověděl jsem následovně: „Já už jsem v Československu kdysi dávno souzen byl a bylo to takové podobně komunistické prase jako soudkyně Horváthová. Takže nikdo z civilizace (což je mimo ČR) se mi nemůže divit, že nemám zájem o soudy, odsudky, rozsudky, předsudky a posuzování KÝMKOLIV Z ČESKA!"

Na moji reakci reagoval Roman Novák (roman.novak@seznam.cz), ani jsem nezkoušel, zda je to pravá nebo falešná adresa, a takto mne káral: „VY NEMÁTE ŽADNÉ PRÁVO kritizovat kohokoliv, nebo cokoliv v současné České republice. Zbaběle jste utekl a teď chcete radit! Jaká to drzost! My také nemáme zájem o VAŠE soudy, odsudky, rozsudky, předsudky a posuzování! A dokonce nestojíme ani o vaše věštění budoucnosti nebo rady do života. Nechte si je v té své hlavince a třeba se s nimi udavte. Ještě odpověď na vaši větu ,Co bude za padesát let v Česku...´ Upřímně věřím, že naše malá Severní Korea za ostnatým drátem bude lepším místem pro život, než teroristy ovládaná nukleární pustina tam někde za Atlantikem.15. 9. 2007, 2:38:45, Roman Novák "

Takže, tak to je. Já jsem tedy „zbaběle utekl". A co jsem asi měl dělat? Měl jsem být „statečný", nechat se zavřít, nechat si rozbít rodinu, zničit si život, moje děti by vyrostly v dětském domově, dnes (pokud bych to přežil) by ze mne byl šedivý zničený stařeček, člen Konfederace polepšených vězňů, a seděl bych na schůzi KPV a díval bych se na předsednictvo složené z bývalých komunistů a prorežimní předsedkyně? Není smyslem života ho prožít a ne protrpět? Jak je možné, že takovýhle názor je v Česku běžný a je trpěn? Jak je možné, že za takový názor nedostane Roman Novák od svých českých spoluobčanů facku, a nebo aspoň mokrým hadrem přes tu svou blbou držku? Není to na stejné úrovni jako používat rasistická epiteta vůči černochům, židům nebo cikánům? Aha, to vy používáte taky? To je u vás normální?

Názor takovýchto komunistických dobytků jako je Roman Novák, skrývajících se za jakési nepochopitelné vlastenectví není žádnou výjimkou - ba naopak, v českém internetu je pravidlem. Český internet je beznadějně zaplaven těmito božími hovádky, kteří právě teď píší špínu na Wikipedii do hesla o Šináglovi a ovládají nejen anonymní diskuse, ale i blog-servery ve funkci administrátorů. Bloger Milan Řežábek z Las Vegas, muzikant s Vlachem, Bromem i Wayne Newtonem a skutečná žijící historická postava, byl odsunut z Výběru blogu. Tím se de facto technicky zamezí větší čtennosti blogu. Kdekterá sedmnáctiletá píča s naivními názory zůstává ve Výběru blogu a čtou to tisíce. Jednoduché opatření a přitom je to nic jiného než marxistická cenzura.

Co jste to za národ, který nemá zájem potrestat zločiny? Hajlovali jste Hitlerovi a Heydrichovi na Václaváku, mávali třepetalkami Chruščovovi, Brežněvovi i Gorbačovovi na cestě z Ruzyně, budete oslavovat i ajatolláha frenetickým vřeštěním „Alláh akbar"? Věřím, že ano. Jste národ bez páteře a bez charakteru, nemající úctu ani ke svým vlastním lidem. Politických vězňů a emigrantů bylo méně než 5% populace - a vy po nich plivete! Co jste to za národ, který s výmluvou demokracie volí své tyrany znova a znova jako své představitele? Morálně pokřivená populace ještě nedávno schvalující politické vraždy a teď předstírající demokratičnost a „evropskou sofistikovanost" nesouhlasí s vyznamenáním bratrů Mašínů. Jako by o to Mašínové stáli. Dostat vyznamenání ze současné České republiky je jako by žid dostal medaili od velitele Auschwitzu!

Jste schopni si sami před sebou odplivnout, a nebo se věčně budete vymlouvat na to, že taková tehdy byla doba a to všechno oni a ne my? Ono to odplivnutí před českým národem asi bude muset být uděláno někým jiným. Třeba emigranty - tedy aspoň těmi s čistým svědomím.

Vynatky ze sborniku Securitas Imperii, cislo 9

2007-05-30T09:08:00.001-04:00

Ucelem nasledujiciho textu, vydaneho SOUCASNYMI historiky Ceske republiky je dale zamlzit fakta okolo americkych zajatcu v komunistickem Ceskoslovensku a zpochybnit vypovedi Jana Sejny pred americkym Kongresem. Proc to SOUCASNI cesti historici delaji - na to si kazdy musi udelat nazor sam. Ross Hedvicek

4) Konfrontace tvrzení vycházejících ze svědectví generála J. Šejny se zjištěnými skutečnostmi

Tvrzení, která komentujeme, pocházejí ze dvou textů. Prvním je samotné svědectví J. Šejny, přednesené dne 17. 9. 1996 před podvýborem pro příslušníky ozbrojených sil Výboru pro národní bezpečnost Sněmovny reprezentantů Kongresu USA na jednání zaměřeném na problém osudu amerických válečných zajatců a pohřešovaných vojáků z korejské a vietnamské války. Jde o stručné vystoupení, v němž se Šejna obecně zmiňuje o událostech, které jsou podrobněji rozvedeny v práci Josepha D. Douglasse Jr. s titulem: „Pohřešovaní američtí vojáci – Obětováni, aby nestáli v cestě ,zahraniční politice‘“ , jež je naším druhým výchozím textem. Tato práce byla uveřejněna v roce 1996 se souhlasem Advocacy and Intelligence Index for Prisoners of War / Missing in Action (AII POW/MIA). Jedná se o 26stránkový text zpracovaný autorem na základě rozhovorů s J. Šejnou v USA v průběhu devadesátých let. Oba texty jsou k dispozici na internetové stránce http://www.aiipowmia.com. Obsah textů je v základních bodech totožný. Vzhledem k tomu, že práce J. D. Douglasse Jr. je mnohem podrobnější, vychází tato konfrontace především z něj.

4a. Prohlášení J. Šejny před podvýborem pro příslušníky ozbrojených sil Výboru pro národní bezpečnost Sněmovny reprezentantů Kongresu USA dne 17. 9. 1996

Str. 5: „Odhaduji, že o transferu amerických válečných zajatců do Sovětského svazu vědělo méně než 15 lidí v celém Československu.“
Podle analýzy tvrzení J. Šejny prezentované J. D. Douglassem Jr. měly být do transferu amerických válečných zajatců z Vietnamu zapojeny Vojenská komise obrany ÚV KSČ (která měla 6 členů, v období 1960–1968 se v ní ovšem vystřídalo možná až 25 osob) a společná komise MNO a MV (5 osob). Dále o transferech museli vědět další vedoucí funkcionáři GŠ ČSLA, ZS GŠ, vojenského letectva, zdravotní správy MNO, Ústřední vojenské nemocnice a HS VKR. Do experimentů s válečnými zajatci na konci šedesátých let mělo být zapojeno nejméně 23 čs. lékařů.
Ačkoli jsou do tohoto stručného výčtu započítávány jen klíčové osoby z vedení a lékaři, musel by být počet zainteresovaných osob mnohem větší, než uvádí J. Šejna.

4b. J. D. Douglass: Pohřešovaní američtí vojáci – Obětováni, aby nestáli v cestě zahraniční politice.

Str. 2: „Generál Šejna byl před svým útěkem členem Českého ústředního výboru, který v roce 1956 pomáhal založit a který je orgánem těch nejvyšších rozhodnutí, významnějších, než jaké mělo na starosti politbyro ve věcech obrany, rozvědky, kontrarozvědky, velezrady a vnitřní bezpečnosti komunistického systému.“
Není jasné, čeho měl být generál Šejna před svým útěkem členem, neboť orgán s názvem „Český ústřední výbor“ neexistoval (Douglass navíc běžně ve své práci vzájemně zaměňuje slova „Czechoslovak“ a „Czech“. Nicméně ani „Československý ústřední výbor“ neexistoval).
Šejna byl od roku 1956 členem několika vojenských a stranických orgánů. V době od 29. 5. 1956 do 16. 4. 1964 byl náčelníkem sekretariátu ministra národní obrany, sekretářem vojenské rady ministra národní obrany a tajemníkem kolegia ministra národní obrany. Uvedený sekretariát řídil legislativní a právní činnost MNO, zabezpečoval činnost a agendu ministra vyplývající z jeho státních a veřejných funkcí, plánoval porady a jednání kolegia ministra. Toto kolegium byl poradní orgán vedoucích funkcionářů MNO. Sekretariát a kolegium byly podřízené pouze ministru národní obrany. V letech 1956–1961 byl J. Šejna též členem branné komise ÚV KSČ, která měla funkci poradní a sloužila k propojení MNO s ÚV KSČ.
Žádný z těchto orgánů neměl rozhodovací pravomoc vyšší než politické byro ÚV KSČ. Šejna navíc nebyl členem žádného státního ani stranického orgánu nepřetržitě od roku 1956 do roku 1968.[1])

Str. 8: „Projektovou dokumentaci vypracoval Vojenský projektový ústav, který byl součástí stavební správy Ministerstva obrany.“
Vojenský projektový ústav zanikl v roce 1997, jeho archivní materiály byly předány do Vojenského správního archívu v Olomouci. V tomto archivu se ovšem nalézají materiály pouze od roku 1954.
Ve Vojenském historickém archivu byly mimoto prostudovány materiály Československých stavebních závodů – Stavoprojektu, jehož oddělení speciálních staveb bylo v roce 1948 pověřeno MNO zpracováním vojenských projektů. Žádné materiály týkající se projektu nemocnice v Koreji zde nebyly nalezeny.
Str. 9: „Nemocnice sloužila jako vysoce zabezpečené medicínské zpravodajské zařízení, kde zajatí američtí a jihokorejští vojáci byli používáni jako pokusná morčata pro medicínské experimenty, jejichž výčet již byl uveden. Češi postavili v Severní Koreji i krematorium, aby bylo možné odklidit tělesné pozůstatky vojáků, kteří experimenty nepřežili.“
Z Douglassovy zprávy vyplývá, že údajné pokusy se měly odehrávat v čs. nemocnici do roku 1954, tedy v době, kdy byla ve správě MNO ČSR a byla oficiálně označena jako polní vojenská mobilní nemocnice. Tato nemocnice během své existence působila ve dvou lokalitách a vystřídaly se v ní dvě skupiny čs. lékařů. Činnost první skupiny započala 25. 4. 1952. Postavení ani činnost čs. lékařů nebylo v té době jasně určeno. Obé se vymezilo až reorganizací na začátku června 1952. „Reorganizace nemocnice přinesla značné zlepšení do činnosti našich lékařů, neboť se plně ujasnilo jejich zdejší postavení a směr jejich činnosti, která až do reorganizace byla neorganizována a rozptýlena na celou nemocnici. Československá lékařská skupina nepředstavuje samostatnou polní nemocnici v Koreji, jak se zpočátku naši lékaři a hlavně vedoucí skupiny MUDr. Barták domníval. Naši zdravotníci tvoří část korejské odsunové nemocnice, která čítá asi 1200 nemocných a má svého korejského vojenského ředitele.“[2]) Nemocnice nebyla na příjezd lékařů vůbec připravena a lékaři byli ubytováni v domcích, které nesplňovaly ty nejzákladnější hygienické požadavky. Tyto domky byly umístěny „uprostřed vojenských obydlí a v místě neustálého pohybu“.

Od konce června roku 1952 dostala skupina do své správy celé chirurgické oddělení nemocnice. V době této organizační změny je v péči čs. lékařů 450 raněných a chirurgicky nemocných.[3]) I po tomto částečném osamostatnění měla čs. chirurgická skupina stále korejského náčelníka oddělení, stejně jako korejskému vedení podléhala celá nemocnice. Operace byly prováděny na dvou pracovištích vzdálených od sebe 4 km. Oba operační sály byly malé, nevyhovující, všechno zařízení značně opotřebované. Také ubytování nemocných i lékařského personálu bylo na nízké úrovni. Nemocnice se nadto potýkala s nedostatkem materiálu a její okolí bylo vzhledem k blízké železniční trati a hlavní silnici neustále bombardováno.[4])

Laboratoř, která by vzhledem k popisovaným pokusům musela být na vynikající úrovni, byla umístěna v „hlínorákosovém domku“ a po doplnění materiálem čs. skupiny pracovala pro potřeby celé nemocnice.[5])

Zmínka o krematoriu se poprvé objevuje až na plánku civilní nemocnice v Čchongdžinu ze srpna 1954, která již byla řízena MZd ČSR. Toto krematorium bylo vybudováno jako součást nově vzniklého patologického oddělení.[6]) Tomu také odpovídá zpráva pro schůzi předsednictva vlády, kterou vypracovalo MZd ČSR podle vládního usnesení č. 141 ze dne 19. 1. 1955. V tomto dokumentu je mimo jiné konstatováno, že úprava pitevny a spalovny byla dokončena do poloviny roku 1954.[7])

Vysokou odbornou úroveň lékařů, která by k tajným pokusům byla nezbytná, zpochybňuje zmínka v tajném hlášení vedoucího skupiny MUDr. B. Šaršouna z 13. 10. 1952 náčelníkovi zdravotní správy hlavního týlu MNO ČSR brig. gen. F. Černému, že „výcvik mladých lékařů je prováděn přímo nutností svěřit jim zodpovědné vedení oddělení o 70 i více N a R [= nemocných a raněných].“[8]) Ve zprávě vedoucího druhé skupiny vojenských lékařů MUDr. B. Placáka se objevuje stížnost na nezájem ze strany čs. zastupitelství v Moskvě, jehož zaměstnanci při cestě lékařů do Koreje organizovali odjezd na poslední chvíli a ani nepodali zprávu do Pekingu.[9])
Celá nemocnice včetně části pacientů se v dubnu 1953 přesouvá do Huičchonu, hluboko do týlu. V nové lokalitě je v době příjezdu pouze jedna zemljanka a vyklizená budova školy.[10]) I zde se lékaři potýkali s neochotou korejských lékařů a nedostatky ve vybavení. Nemocnice byla několikrát postižena záplavami a lékaři byli kvůli neustálým dešťům ve špatném zdravotním stavu.

Vzhledem k popisovanému stavu nemocnice, jejímu nedostatečnému vybavení, neustálému pohybu lékařů i pacientů, přesunu nemocnice, společné práci čs. i korejských pracovníků je téměř vyloučena možnost existence jakéhokoliv izolovaného oddělení se samostatným kompletním servisem, které by v případě tajných pokusů muselo existovat.
Str. 9: „Kolegium fungovalo jako předběžný výbor obrany v rámci Ministerstva obrany. Většina otázek se projednávala nejdříve uvnitř kolegia a teprve poté ve výboru obrany. Výbor obrany byl nejvýše postaveným rozhodovacím orgánem v otázkách rozvědky, kontrarozvědky, obrany a všeho, co souviselo s bezpečností státu a vnitřním zabezpečením. Členové výboru byli jmenováni ze zákona a představovali šest nejmocnějších strategických vůdců ve státě. Výbor byl nadřazen politbyru. Šejna byl tajemníkem výboru obrany a vedoucím jeho sekretariátu od roku 1956 do roku 1964. Byl členem kolegia ministra až do roku 1968, kdy odešel.“

O kolegiu ministra národní obrany je pojednáno v předcházející poznámce. Výborem obrany je zřejmě míněna vojenská komise obrany ÚV KSČ (dále VKO ÚV KSČ). Ta byla zřízena usnesením politického byra ÚV KSČ ze dne 2. 4. 1957 jako orgán politického byra ÚV KSČ pro řízení obrany státu. Působila v letech 1957–1968 jako stranický orgán, přičemž ústavní a státní orgány byly při řešení otázek obrany státu odsunuty do pozadí nebo byly z rozhodování zcela vyloučeny.
Předchůdci VKO ÚV KSČ byly: do 7. 12. 1950 Nejvyšší rada obrany státu, od roku 1951 do roku 1957 řešilo problémy obrany přímo politbyro ÚV KSČ. Po zrušení VKO ÚV KSČ převzal dnem 1. 3. 1969 jeho úlohu nově vytvořený ústavní orgán Rada obrany státu (zák. č. 10/1969 Sb.).
VKO ÚV KSČ byla stranickým orgánem, pomocí něhož KSČ rozhodovala o zásadních otázkách ozbrojených sil a úkolech branné a bezpečnostní politiky státu. Podkladem pro řízení nebyly zákony ústavních orgánů, ale teze jednotlivých sjezdů KSČ o uplatňování vedoucí úlohy strany. Zásada přímého stranického vedení ozbrojených sil byla poté jednoznačně stanovena v usnesení politického byra ÚV KSČ dne 23. 6. 1959 (kdy byly zrušeny komise rad u krajských, okresních a městských národních výborů pro věci obrany a odbor obrany při Úřadu předsednictva vlády a současně byly zřízeny komise obrany při krajských a okresních výborech KSČ).

Vedle VKO ÚV KSČ řešilo v letech 1957–1969 otázky zásadního politického a hospodářského dosahu politické byro (předsednictvo) ÚV KSČ, a to na základě směrnice ze dne 29. 9. 1956, novelizované usnesením předsednictva ÚV KSČ ze 17. 3. 1964.

VKO ÚV KSČ projednávala zejména: mírové a válečné počty ozbrojených sil, výstavbu národního hospodářství z hlediska obrany státu a jeho případnou mobilizaci, brannou a morálně politickou přípravu obyvatelstva k obraně, operační přípravu území státu, civilní obranu a ochranu proti účinkům zbraní hromadného ničení. Dokumenty týkající se armády byly komisi předkládány k rozhodnutí především z kolegia ministra národní obrany, vojenské rady téhož ministra a od náčelníka GŠ MNO.

Předsedou komise byl 1. tajemník ÚV KSČ, členy byli tajemník ÚV KSČ, předseda vlády, místopředseda vlády a ministři obrany a vnitra.[11])

Funkci tajemníka komise zastával vedoucí státně administrativního oddělení ÚV KSČ (toto oddělení bylo v letech 1952–1971 řízeno M. Mamulou, do jeho kompetence spadalo MNO a MV; bylo označováno jako 14. oddělení, od r. 1960 jako 13. oddělení, od r. 1961 jako XI. oddělení a od r. 1965 jako VIII. oddělení ÚV KSČ).

Srovnejme tyto poznatky s informacemi uvedenými v Douglassově zprávě: VKO ÚV KSČ skutečně měla šest členů a v zásadě řešila uvedené otázky. Šejna sice měl podle kádrových materiálů z titulu funkce náčelníka sekretariátu ministra národní obrany přístup k některým dokumentům projednávaným VKO (ale pouze v období 1957–1964), nicméně funkci tajemníka VKO nezastával. Především se však popisovaná pasáž vztahuje k období války v Koreji, kdy VKO ÚV KSČ ještě neexistovala.

Str. 9: „Když se DIA a CIA o existenci této nemocnice dověděly, byly překvapeny. Žádná z těchto dvou institucí o ní nikdy předtím neslyšely. To také dává za pravdu domněnce, že žádní váleční zajatci z ní nikdy nebyli vráceni, protože kdyby tomu tak bylo, byli by se o nemocnici zmínili v průběhu rutinního šetření, které s nimi americká zpravodajská služba vedla.“
V několika hlášeních o činnosti nemocnice na jejím prvním působišti je zmínka o tom, že v prostoru nemocnice se nachází jezero, které slouží jako orientační bod pro nepřátelské letectvo útočící na hlavní silnici 3 km od nemocnice a na blízkou železnici. Samotné okolí nemocnice bylo často bombardováno. Ve zprávě čs. velvyslance v Koreji se dokonce objevila formulace, že „je pravděpodobné, že nepřítel již ví o existenci a umístění naší polní nemocnice, neboť v jejím prostoru několikrát došlo k vysazení diverzantů a špionů. Několik takovýchto nepřátelských diverzantů bylo v prostoru naší nemocnice zajato. [...] Z toho je možno soudit, že umístění čs. polní nemocnice v Koreji je nepřátelskému letectvu známo stejně tak, jako je mu známo umístění ostatních polních nemocnic v Koreji a všech zastupitelských úřadů.“[12])
V případě druhé lokality čs. nemocnice podobné informace nejsou, neboť byla umístěna více v týlu.

Str. 9: „Celá operace v Severní Koreji spadala do kompetence plukovníka Rudolfa Babky, zástupce ředitele vojenské zpravodajské služby pro strategickou zpravodajskou službu českého Generálního štábu. [...] Do Severní Koreje byl plukovník Babka vyslán pod pláštíkem diplomatické služby jako pracovník Ministerstva zahraničí, což byl pouze krycí manévr. Po válce byl povýšen do funkce vedoucího zahraniční správy Generálního štábu, funkce, která měla zjevné i skryté poslání. Navenek zahraniční správa jednala o zahraniční vojenské pomoci s různými vojenskými přidělenci. Jejím skrytým posláním byla činnost na frontě vojenské výzvědné služby, která sloužila k řízení speciálních utajovaných operací v zahraničí.“
Rudolf Babka byl od dubna 1951 v hodnosti majora zařazen ve funkci zástupce náčelníka oddělení pro věci politické zpravodajského oddělení Generálního štábu ČSR. Dne 15. 12. 1951 byl uvolněn (formou neplacené dovolené) pro výkon funkce na MZV ČSR. Od 13. 3. 1952 do 12. 8. 1954 vykonával funkci chargé d'affaires na vyslanectví ČSR v Pchjongjangu (KLDR). Jeho kmenová příslušnost k MNO ČSR byla na MZV známa: například dne 4. 3. 1953 bylo Babkovi oznámeno povýšení na podplukovníka telegramem podepsaným náměstkyní MZV G. Sekaninovou. Podle archivních materiálů diplomatickou funkci skutečně vykonával. Jedním z důvodů, proč byl na vyslanectví v Pchjongjangu vyslán voják, byly zřejmě velmi těžké podmínky pobytu v Koreji. Ze zdravotních důvodů museli být totiž na počátku roku 1951 odvoláni do ČSR po třech měsících působení tři čs. diplomaté (onemocnění: skvrnitý tyf, tuberkulóza, srdeční slabost). Velvyslanec ČSR v Pekingu Weiskopf ve sdělení pro MZV ze dne 20. 12. 1950 uvedl k problematice obsazení vyslanectví ČSR v Pchjongjangu mimo jiné toto: „Nejlepší řešení asi bude vyslat do Koreje na vystřídání z Prahy vojáky, jak jsem dříve navrhl a jak praktikováno všemi našimi spojenci.“[13])

Dne 19. 6. 1954 se Babka vrátil opět na MNO, načež vykonával funkci důstojníka ZS GŠ u různých armádních jednotek a funkci vojenského přidělence v Moskvě. Teprve v roce 1957 prodělal zpravodajský kurs ZS GŠ a vysokou funkcí náčelníka oddělení pro zahraniční styky ZS GŠ byl pověřen až 9. 1. 1961.
Rudolf Babka těžko mohl být kompetentní k řízení „celé operace v Severní Koreji“. V KLDR byl sice v období od 13. 3. 1952 do 12. 8. 1954 pověřen diplomatickou funkcí, vojenským a leteckým přidělencem v Pekingu s působností pro KLDR byl ovšem od 1. 6. 1951 do 20. 8. 1954 mjr. K. Prouza. Vedením vojenské lékařské skupiny přímo v KLDR byl zase pověřen MUDr. J. Barták a v ČSR brig. gen. MUDr. F. Černý z MNO. Skutečností je, že Babka udržoval přátelské styky s Šejnou a v souvislosti s jeho útěkem byl z funkce náčelníka oddělení pro zahraniční styky ZS GŠ přeřazen do funkce náčelníka krajské vojenské správy Ostrava.[14])
Str. 9: „Experimentální česká nemocnice v Severní Koreji byla projektována pro dvě stě ,pacientů‘. Ve skutečnosti však byla nemocnice často přeplněná. V jednom roce tu bylo léčeno i šest set pacientů. Občas byla nemocnice přeplněna tak, že na jedné posteli museli být dva pacienti.“
U této Douglassovy poznámky není jasné, co míní termínem „léčeno“, tj. zda má na mysli pacienty, kteří v nemocnici strávili určitou dobu na lůžkovém oddělení, nebo ošetřené na ambulantním oddělení, kterých byly řádově tisíce. Není ani zřejmé, o které ze dvou lokalit čs. vojenská nemocnice se vyjadřuje. Pokud jde o první působiště čs. nemocnice, celý komplex 56. korejské odsunové nemocnice měl v červenci 1952, tedy krátce po příjezdu našich lékařů, kapacitu 2000 až 2200 lůžek. Chirurgické oddělení, které bylo po určité době svěřeno do správy čs. zdravotnické skupiny, pak mělo 450 lůžek.[15]) Jak vyplývá z komplexní zprávy o činnosti nemocnice, počet lůžek se v říjnu 1952 zvýšil na 600 až 650, ale brzy se vrátil na 500. V březnu 1953, těsně před přesunem nemocnice, klesl dokonce na 300.

V květnu 1953, tedy už po přestěhování polní nemocnice do Osanri, se nemocnice stará o 163 pacientů, korejská strana jich však eviduje 310 (zřejmě započítávali i ty pacienty, kteří již byli vyléčeni, nicméně v nemocnici nadále zůstávali, aby pomáhali s její dostavbou).[16]) Počet pacientů průběžně stoupá, v červnu 1953 je jich 628, v červenci 760 a v srpnu kolem 700.[17]) Až na období kolem října 1952 se tedy číselné údaje neshodují s Douglassovými.
Str. 9: „Osobou, která nemocnici skutečně řídila, byl plk. profesor dr. Dufek. Dr. Dufek, dříve sovětský občan, který emigroval do Československa, byl srdečním specialistou, pověřeným vedením výzkumu v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.“
Jméno MUDr. Vladimíra Dufka se v nalezených materiálech vztahujících se k činnosti nemocnice nevyskytlo. Tento muž byl vzhledem k přesnému určení funkce identifikován během šetření Vojenského obranného zpravodajství v roce 1992. Dne 4. 3. 1993 podepsal prohlášení tohoto znění: „V Ústřední vojenské nemocnici jsem pracoval jako lékař od r. 1948 a později od r. 1958 jako náčelník 1. vnitřního oddělení ÚVN. Z ústavu jsem odešel v r. 1988. Nejsem seznámen se žádnými skutečnostmi, které by svědčily o tom, že v ÚVN byly prováděny laboratorní pokusy či jiné lékařské zákroky na zajatcích z korejské a vietnamské války (vojáci USA). Stejně tak mi není známo, že by se někdo z lékařů a dalšího zdravotnického personálu podílel na vyhodnocování získaných dat z jiných pracovišť mimo ÚVN. Není mi také známo, že by Ústřední vojenská nemocnice byla oficiálně požádána o podobné služby. Na požádání jsem ochoten v této záležitosti vypovídat před americkými kongresmany.“[18])
Studiem materiálů na Hlavním personálním úřadě Ministerstva obrany ČR v Praze byly k působení V. Dufka v Ústřední vojenské nemocnici zjištěny tyto skutečnosti: IV. 1948 – II. 1953 asistent ambulantní části I. interního oddělení ÚVN Praha, II. 1953 – VIII. 1954 asistent oddělení polikliniky ÚVN, VIII. 1954 – XI. 1954 starší asistent zástupce náčelníka II. vnitřního oddělení ÚVN, XI. 1954 – XII. 1955 náčelník II. vnitřního oddělení ÚVN, XII. 1955 – IX. 1957 starší asistent zástupce náčelníka II. vnitřního oddělení ÚVN, IX. 1957 – VIII. 1958 náčelník III. vnitřního oddělení ÚVN, VIII. 1958 – VIII. 1963 náčelník I. vnitřního oddělení ÚVN, IX. 1963 – VI. 1975 náčelník lůžkové části oddělení pro nemoci vnitřní ÚVN, VI. 1975 – VIII. 1977 náčelník oddělení pro nemoci vnitřní a náčelník I. lůžkové části oddělení pro nemoci vnitřní ÚVN.[19])

V kádrových materiálech nebyla nalezena žádná zmínka o spojitosti V. Dufka s nemocnicí v Koreji ani o případném školení v SSSR.
Str. 9: „Do severokorejské operace bylo zapojeno kolem 18 českých lékařů a asi 20 lékařů ruských. Během přípravy k tomuto úkolu absolvovalo několik českých lékařů zvláštní školení o atomovém záření a jeho účincích na lidské tělo v Ústavu nukleární medicíny v Moskvě. Tam byli lékaři, kteří prováděli experimenty s ozařováním v severní Koreji.“
Ve vojenské nemocnici v Koreji pracovalo celkem 22 čs. lékařů. Jejich personální materiály byly prostudovány se zaměřením na to, jestli absolvovali školení v Sovětském svazu. Spisy tří osob se na hlavním personálním úřadu MO ČR nenacházejí, ze zbývajících devatenácti lékařů byli tři skutečně v SSSR.
MUDr. J. Barták po svém klinickém studiu na chirurgické klinice v Brně absolvoval v době od 2. 8. 1948 do 28. 2. 1949 Vojenskou lékařskou akademii v Leningradě. Byl z ní předčasně odvolán z disciplinárních důvodů. Po návratu působil do 1. 8. 1950 ve vojenské nemocnici 7. velitelství. Dne 18. 1. 1951 byl jmenován velitelem posádkové nemocnice Brno, kam se také po působení v Koreji vrátil.
MUDr. Z. Pavlus před odjezdem do Koreje, kde v době 5. 3. 1952 až 15. 4. 1953 vykonával funkci hlavního lékaře internisty, absolvoval postgraduální školení v posádkové nemocnici v Brně. Po návratu až do 19. 5. 1954 působil jako zástupce náčelníka lůžkové části kliniky oddělení toxikologie a pracovního lékařství s klinikou katedry ochrany TBC a jako hlavní toxikologický a pracovní lékař Vojenské lékařské akademie J. E. Purkyně v Hradci Králové. Zde si také 28. 12. 1953 zažádal o vyslání na studium v SSSR. Poté absolvoval tříměsíční přípravný kurs pro studium v zahraničí Vojenské akademie Kl. Gottwalda a 17. 8. 1954 nastoupil na roční kurs Vojenské lékařské akademie S. M. Kirova v SSSR. Od července 1955, kdy se vrátil, do poloviny roku 1958 pracoval jako starší radiolog skupiny zdravotního oddělení ochrany GŠ. Do roku 1963 zastával různé funkce ve Vojenské ústřední nemocnici v Praze.
MUDr. J. Záchvěj odjel do Koreje 1. 8. 1952, ihned po absolvování Vojenské lékařské školy v Brně. Od dubna 1953, kdy se vrátil, až do 11. 7. 1955 pracoval jako referent a náčelník skupiny zdravotní osvěty oddělení bojové přípravy MNO zdravotní správy hlavního týlu. První žádost o studium v SSSR podal již během svého působení v Koreji 25. 3. 1952, ale teprve druhé žádosti (podané v roce 1955) bylo vyhověno. V červenci a srpnu 1955 absolvoval přípravný kurs pro studium v zahraničí a 20. 8. 1955 nastoupil dvouletý doškolovací kurs na Vojenské lékařské akademii S. M. Kirova, obor válečná interna a zdravotní protiatomická ochrana. Po návratu pracoval do srpna 1958 jako asistent oddělení radiologické ochrany katedry radiologie a radiologické ochrany Vojenské lékařské akademie J. E. Purkyně v Hradci Králové. Později přešel ve stejné funkci na radiobiologické oddělení katedry válečné interny a radiologie Vojenského lékařského výzkumného a doškolovacího ústavu J. E. Purkyně v Hradci Králové. V tomto ústavu pracoval až do svého odchodu v roce 1971.[20])

Tři lékaři tedy skutečně studovali medicínu v SSSR, ovšem jeden na přelomu let 1948 a 1949 (tedy dlouho před začátkem války v Koreji), další dva sice dokonce obor radiologie, ovšem v jednom případě jeden a čtvrt a v druhém dva a čtvrt roku po návratu z Koreje.
Str. 10: „V roce 1954, kdy během korejské války bylo nastoleno příměří, Sověti rozhodli o ukončení provozu nemocnice a převedli ji Severokorejcům. Toto rozhodnutí učinil sovětský výbor obrany a poté je koordinoval s českým výborem obrany. Jak již bylo řečeno dříve, výbor obrany byl rozhodující organizací, v níž se rozhodovalo o záležitostech rozvědky, kontrarozvědky, obrany a strategických aspektech zahraniční a hospodářské politiky. Tento výbor tvořila velice pečlivě vybraná sbírka šesti nejvlivnějších strategických vedoucích činitelů.“
Dohoda o příměří v korejském konfliktu byla severokorejskou vládou podepsána 27. 7. 1953 a první zmínka o zcivilnění a přemístění čs. nemocnice se objevuje v hlášení velvyslance R. Babky z 20. 8. 1953. Babka v něm popisuje rozhovor se severokorejským generálem Ri Dong-ha, který mu tlumočil „přání korejské vlády, aby naše lékařská skupina při svém přemisťování ponechala na starém místě všechno nemocniční zařízení i se zásobami léčiv. Tuto svoji žádost odůvodňoval ve spojitosti s reorganizací korejského zdravotnictví, která předpokládá vyjmutí všech zahraničních lékařských skupin z vojenské organizace.“[21]) MUDr. B. Placák v říjnu 1953 na prosbu náčelníka hlavní zdravotní správy korejské armády žádal o ponechání čtyř lékařů v Huičchonu a stejný návrh podal 6. 10. 1953 také náčelník zdravotnické služby gen. mjr. MUDr. F. Černý (mělo se jednat o lékaře, které může MUDr. Placák postrádat a kteří se dobrovolně přihlásí).[22]) Později však byli i tito lékaři na základě doplňku k usnesení předsednictva vlády ze dne 22. 8. 1953 navráceni domů. „Lékaři z dosavadní polní nemocnice, kteří pro změnu funkce nemocnice nemají požadovanou kvalifikace, vrátí se do vlasti. V podstatě se jedná o čtyři nejmladší lékaře, pro něž není v nové nemocnici upotřebení.“ Tato formulace pochází z dopisu náčelníka Generálního štábu gen. plk. V. Kratochvíla ministrovi národní obrany A. Čepičkovi z 14. 12. 1953, tedy před dokončením přesunu nemocnice a před jejím předáním civilní správě.[23])

Rozhodnutí o převedení čs. nemocnice pod správu KLDR padlo na přání korejské strany (a to nikoli v roce 1954, jak mylně uvádí J. D. Douglass).
K problému VKO ÚV KSČ: VKO byla zřízena usnesením politického byra ÚV KSČ ze dne 2. 4. 1957. Od roku 1951 do dubna 1957 řešilo problémy obrany politbyro ÚV KSČ. Členy politbyra v tomto období byli: R. Barák, A. Čepička, J. Dolanský, Z. Fierlinger, V. Kopecký, A. Novotný, V. Široký a A. Zápotocký.

Jak vidíme, tvrzení D. J. Douglasse je přinejmenším nepřesné, neboť VKO ÚV KSČ v době korejské války ještě neexistovala.

Str. 10: „Součástí rozhodnutí o ukončení provozu nemocnice v Severní Koreji bylo rozhodnutí o válečných zajatcích, kteří již nemohli být použiti. Ti, jejichž mentální či fyzické poškození výrazně snížilo jejich využitelnost jako předmětů medicínských pokusů, byli zabiti a jejich ostatky spáleny. Ti, kteří se k experimentům, které v té době nebyly dokončeny, ještě využít dali a měli určitou experimentální hodnotu, byli dopraveni do Sovětského svazu, kde měly pokusné práce pokračovat. Jednalo se asi o stovku mužů.“

Rozhodnutí o ukončení provozu nemocnice bylo podle Douglasse vydáno v roce 1954. Jak však již bylo uvedeno v předcházejícím textu, v tomto roce se čs. lékaři ve vojenské nemocnici již nenacházeli, neboť celý personál se v průběhu listopadu a prosince 1953 přesunul do nové nemocnice v Čchongdžinu, která byla jako civilní zařízení ve správě MZd ČSR.[24]) Pokud by se tedy převoz zajatců do SSSR nebo jejich likvidace měly uskutečnit v tomto roce, museli by být zajatci nejdříve tajně převezeni do 800 km vzdálené lokality, kde se nová nemocnice nacházela. Zde ale již pracovali noví lékaři a početný civilní personál. Vzhledem k naprosté materiální a hlavně ubytovací nepřipravenosti tohoto zařízení by udávaný počet zajatců ani nebylo kde ubytovat. Lůžková část nemocnice měla 170 lůžek, z toho pouze 68 měli na starosti čs. lékaři a ostatní spravoval korejský personál. Oddělení lůžkové a ambulantní byla spojená, nemocnice neměla fungující kanalizaci a celkově se nacházela v dezolátním stavu.[25])

Pokud by se převoz zajatců měl uskutečnit ještě v Huičchonu, představoval by značný zásah do chodu a struktury nemocnice, který by se dal těžko utajit před ostatním personálem, korejskými pracovníky a ostatními pacienty. Stav nemocnice v říjnu 1953 (tedy těsně před přesunem nemocnice a v době údajného převozu zajatců do ČSSR) byl 821 nemocných. To znamená, že případní američtí zajatci by museli tvořit osminu kapacity celé nemocnice.[26])
Proti uvedeným tvrzením hovoří i skutečnost, že lékaři, kteří působili ve vojenské nemocnici a měli tedy být v kontaktu se zajatci, pokračovali v práci v nové civilní nemocnici a zaškolovali tam nové lékaře, místo aby odjeli společně se zajatci.[27])
Str. 10: „[V květnu 1956] obdrželo české Ministerstvo obrany od sovětského výboru obrany formální žádost o medicínskou pomoc při experimentech. Odpovědí na ni bylo rozhodnutí, které za českou stranu vypracoval Šejna, který tehdy pracoval pro českého ministra obrany generálmajora Bojkova.“

Ministrem národní obrany ČSR byl od 25. 4. 1956 do 8. 4. 1968 Bohumír Lomský. Důstojník
jménem Bojkov nebyl identifikován, osoba toho jména rozhodně nikdy nebyla ministrem národní obrany ČSR. Šejna ovšem byl v té době náčelníkem sekretariátu ministra národní obrany.
Str. 13: „V Československu byl za tuto činnost [práce na přípravě plánu k přesunům amerických válečných zajatců pro jejich využití k pokusům v SSSR v roce 1960] osobně odpovědný generál Rytíř, náčelník Generálního štábu. [...] Mezi pracovníky podřízenými náčelníkovi Generálního štábu v Československu a pověřenými úkoly v konkrétních oblastech byli první náměstek ministra vnitra (Josef Kudrna) a vedoucí vojenské kontrarozvědky (generálmajor Josef Stavinoha), náčelník vojenské rozvědky (generálmajor Oldřich Burda) a jeho zástupce pro strategické úkoly rozvědky (generálmajor Vasil Lalo).“

Genpor. Otakar Rytíř byl náčelníkem GŠ ČSLA od 28. 7. 1958 do 30. 4. 1968, Josef Kudrna byl náměstkem ministra vnitra od 16. 4. 1956 do 26. 4. 1965, Josef Stavinoha byl náčelníkem HS VKR (VI. správa MV, od r. 1964 III. správa MV) od 30. 1. 1953 do 31. 12. 1971, genmjr. Oldřich Burda byl odvolán z funkce náčelníka ZS GŠ dne 29. 12. 1968, genmjr. Vasil Valo (nikoli Lalo) byl zástupcem náčelníka ZS GŠ od 1. 10. 1959 do 21. 9. 1960. Vzhledem k tomu, že všechny jmenované osoby již zemřely, je k uvedeným tvrzením možno pouze dodat, že I. náměstek ministra vnitra nemohl být podřízen náčelníkovi GŠ ČSLA, protože to byl činitel jiného resortu. J. D. Douglass neuvádí, kdo tuto „komisi“ zřídil. Z kontextu vyplývá, že se nejednalo o rozhodnutí ústředních orgánů, ale že šlo o akci MV ČSR a MNO ČSR v součinnosti s obdobnými institucemi v SSSR a Vietnamu.

Str. 14: „Jedním z prvních plodů, které plán z rozhodnutí výboru obrany přinesl, bylo ustavení zvláštní komise Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra. [...] Komisi vedl náčelník Generálního štábu generál Rytíř, jejími členy byli první náměstek ministra vnitra, náčelník vojenské rozvědky, náčelník vojenské kontrarozvědky a ředitel 2. správy MV jako český protějšek sovětské rozvědky KGB.“
Tato komise měla být ustavena VKO ÚV KSČ. Náčelníkem II. správy MV byl v předmětném období plk. V. Matoušek (ve funkci od 1. 12. 1954 do 1. 12. 1961).
Str. 14: „Jak Šejna uvádí, vzpomíná si, že v dodávce byli čtyři nebo pět jižních Vietnamců, které ubytovali ve vile blízko Hradu, šest nebo sedm Američanů, kteří byli ubytováni ve vile vojenské rozvědky ve Slunné ulici a jeden Američan ve věku 42 nebo 43 let, který byl od ostatních Američanů oddělen a ubytován ve vile v Rooseveltově 1 a kterého Šejna osobně pozoroval.“ (První transport amerických válečných zajatců přes Prahu v roce 1961.)
Str. 20: „Ze základny byli zajatci odvezeni přímo do vysoce utajených kasáren vojenské kontrarozvědky v Praze na Pohořelci. [...] Často se stávalo, že malá část zásilky, tři nebo čtyři zajatci, byla oddělena od hlavní skupiny a ubytována ve vilách sekretariátu výboru obrany v Rooseveltově a Korejské ulici. V případě potřeby se využívala i vila vojenské rozvědky ve Slunné.“

Uvedené objekty existují. Podle šetření HÚ VOZ z roku 1993 provedeného v dané věci patřily MNO vily v Praze 6 Slunná ulice č. 15 a Korejská ulice č. 11, vila v Rooseveltově ulici č. 1 pak byla přímo majetkem ZS GŠ. Kasárny „Prokopa Holého“ v Praze 6, Parléřova ulice č. 122, užívala v předmětném období HS VKR pro svoji dopravní a strážní jednotku. Šetřením HÚ VOZ bylo zjištěno, že se nejednalo o konspirativní objekty, byly zcela oficiálně využívány MNO a nebyly získány žádné poznatky o tom, že by se v nich uskutečnila v šedesátých letech akce uváděná J. Šejnou.[28])

Str. 16: „[Na podzim 1962] při projednávání daných možností [při přípravě pětiletého plánu] s českým prezidentem Antonínem Novotným si prezident Akademie věd trpce stěžoval. Řekl, že Češi nemohou dělat nic moc navíc, neboť sami Sověti způsobují většinu případů zpoždění. Trvá to celou věčnost, než čeští vědci získají od Sovětů potřebné údaje o účincích drog testovaných na válečných zajatcích. Dále, a to bylo ještě závažnější, čeští lékaři a vědci nemají k zajatcům přímo přístup. Dostávají od Sovětů pouze zprávy o testech a tyto zprávy považují za nedostatečné. Potřebují, aby měli možnost testy sledovat přímo.“
Antonín Novotný byl prezidentem ČSSR od 19. 11. 1957 do 22. 3. 1968. Prezidentem Akademie věd ČSSR byl v letech 1962–1969 František Šorm. Oba uvedení již zemřeli.
Str. 17: „Dohoda mezi Sovětským svazem a Severním Vietnamem byla předložena vedoucím představitelům Varšavské smlouvy, kteří se sešli na zasedání politického konzultačního výboru Varšavské smlouvy koncem roku 1963 nebo počátkem roku 1964. Šejna byl rovněž přítomen tomuto jednání. Sovětský generální tajemník Nikita Chruščov se na jednání osobně dostavil a vystoupil s projevem, v němž členům výboru vysvětlil, že se Severním Vietnamem bylo dosaženo dohody. V přísně tajné části této dohody pak bylo uvedeno, že všechny členské země Varšavské smlouvy sjednají se Severním Vietnamem separátní bilaterální dohody. Po tomto zasedání Sověti individuálně instruovali každou jednotlivou členskou zemi Varšavské smlouvy o tom, jaké povahy bude její konkrétní pomoc Severnímu Vietnamu a jak bude vypadat smlouva s Vietnamem uzavřená.“

V období 1961–1963 došlo prokazatelně k těmto jednáním politického poradního výboru Varšavské smlouvy (dále PPV VS):
1) Porada prvních tajemníků ÚV komunistických a dělnických stran zemí Varšavské smlouvy ve dnech 3.–5. 8. 1961 v Moskvě. Program: uzavření mírové smlouvy s NDR; situace v Západním Berlíně. Čs. delegace: A. Novotný, J. Hendrych, O. Šimůnek, V. David.
2) Zasedání PPV VS dne 1. 11. 1961 v Moskvě. Program: jednání A. Gromyka se státníky USA a VB; uzavření mírové smlouvy s NDR; Západní Berlín; evropská bezpečnost; situace v NATO, Egyptě, Sýrii, Iráku, Laosu a Jugoslávii.
3) Zasedání PPV VS dne 7. 6. 1962 v Moskvě. Program: sovětsko-americká jednání o německé otázce – deklarace.
4) Zasedání PPV VS v Moskvě dne 26. 7. 1963. Program: otázky složení ozbrojených sil VS. Čs. delegace: A. Novotný, V. Široký, O. Šimůnek, B. Lomský.
5) Zasedání PPV VS ve dnech 27.–28. 11. 1964. Program: vytvoření mnohostranné nukleární síly NATO a reakce VS. Svoláno na popud NDR.[29])
K otázce koordinace činnosti tzv. socialistických států ve Vietnamu je možno uvést následující údaje. Při jednání čs. delegace v Hanoji ve dnech 23.–29. 9. 1966 „vznesla čs. delegace tyto náměty: a) doporučila vietnamské straně k úvaze, aby vojenští odborníci VDR a socialistických zemí posoudili společně otázku koncepce obrany, přípravy kádrů, specialistů apod., b) znovu zdůraznila nutnost nejen dvoustranné, ale kolektivní koordinace všech druhů pomoci VDR a požádala vietnamskou stranu, aby se této kolektivní koordinace všech socialistických zemí domáhala“. Předseda vlády VDR na návrhy reagoval následujícím způsobem: „Námět na uspořádání konference vojenských odborníků VDR a socialistických zemí označil za zajímavou myšlenku, jejíž uskutečnění skrývá v sobě mnoho potíží. [...] Posléze k otázce koordinace pomoci socialistických zemí uvedl, že i oni chápou její nutnost, že se budou snažit postupovat co nejrozumněji a po etapách.“[30])
Z uvedeného plyne, že koordinace postupu sovětského bloku ve Vietnamu, která měla být dohodnuta v letech 1963 nebo 1964, nebyla potvrzena.

Str. 17: „Jednání mezi Hanojí a Prahou o české vojenské pomoci byla dokončena počátkem roku 1964. Hlavním představitelem české strany při jednáních byl Vladimír Koucký, tajemník ÚV KSČ pro otázky zahraniční politiky. [...] Použití válečných zajatců tvořilo zvláštní část smlouvy, o které jednal náčelník českého generálního štábu generál Rytíř. Tato část smlouvy obsahovala pokyny k použití amerických zajatců pro ,lékařský výzkum‘ v Severním Vietnamu a v praxi ověřovaný plán na přesun vybraných zajatců do Sovětského svazu přes Československo, kde měli být používáni k výzkumu a spolupráci na poli výzvědné služby.“
Nebyly nalezeny žádné informace o jednání představitelů ČSSR a VDR počátkem roku 1964. První zaznamenaná vojenská pomoc odeslaná z ČSSR do oblasti Vietnamu byla poskytnuta rozhodnutím předsednictva ÚV KSČ ze dne 6. 4. 1965. Jednalo se o dodávku speciálního a zdravotnického materiálu, textilií a potravin pro NFOJV v hodnotě 3,3 mil. Kčs.[31])
Str. 18: „Aby se tyto četné problémy [nespokojenost vietnamské armády s malým podílem na pokusech] vyřešily, byla v roce 1965 sjednána nová dohoda. Předcházela jí obtížná jednání, která si vyžádala účast několika vysoce postavených českých představitelů v Hanoji. Konkrétně do Hanoje k jednání odjeli dokonce český předseda vlády Jozef Lenárt a generál Prchlík, náčelník hlavní politické správy. Zvlášť citlivé otázky týkající se tajné zpravodajské služby měl na starosti generál Prchlík. Dohoda, které v jednání se Severními Vietnamci Lenárt a Prchlík dosáhli, se týkala mnohých hledisek vojenské pomoci. Práce související s pokusy na válečných zajatcích byly stejně jako dříve tajnou částí této dohody, o níž jednal Prchlík. V kapitole o ,lékařském výzkumu‘ byly stanoveny postupy pro výběr lékařů. Dále dohoda stanovila, že pokusy v Severním Vietnamu budou provádět severovietnamští lékaři ve svých nemocnicích. Čeští a sovětští lékaři se na nich budou podílet, poskytnou odborné vedení a budou mít k dispozici veškeré experimentální údaje, aby je při sledování průběhu testů mohli využívat.“
Delegaci čs. vlády a KSČ, která navštívila ve dnech 23.–29. 9. 1966 (tedy nikoli v roce 1965!) VDR, vedl člen předsednictva ÚV KSČ a předseda vlády ČSSR Jozef Lenárt a mezi jejími členy byl též člen ÚV KSČ a náčelník hlavní politické správy ČSLA gen. Václav Prchlík. Jednání byla obtížná, v politických otázkách se „vietnamská strana postavila k čs. návrhům velmi zdrženlivě“. Přísně tajná „Dohoda o vojenské pomoci poskytnuté vládou ČSSR vládě VDR“ byla podepsána dne 28. 9. 1966 v Hanoji za čs. stranu gen. Václavem Prchlíkem. Dohoda specifikovala vojenský materiál, který měl být čs. stranou bezplatně poskytován, a způsob jeho dodání.[32])

5) Konkrétní poznatky o amerických válečných zajatcích zjištěné v průběhu šetření

V průběhu šetření byly zjištěny následující konkrétní poznatky k americkým válečným zajatcům, případně k vojenských výzkumům či předávání vojenských informací vědeckého charakteru mezi institucemi zúčastněných socialistických států. V říjnu 1951 podal chargé d'affaires čs. vyslanectví ve Pchjongjangu Z. Ryška ústředí zprávu, že v zajateckém táboře umístěném asi 40 km od Pchjongjangu byl zjištěn americký státní příslušník slovenské národnosti A. Prokop, narozen asi v roce 1927, údajně zběh z armády USA, který měl být členem „ústřední zajatecké komise obránců míru“ a uvažoval o podání žádosti o azyl v ČSR, „jestliže se politické poměry v USA nezlepší“. Informace byla získána od nejmenovaného polského novináře, který se v Koreji účastnil rozhovorů o příměří jako zpravodaj.[33])
Na počátku roku 1952 byla do ČSR repatriována skupina 23 čs. občanů zajatých ve Vietnamu, kde sloužili ve francouzské cizinecké legii. Další obdobná skupina (3 zajatci) byla repatriována na počátku roku 1953. Až na jednu osobu (stíhanou v ČSR pro zběhnutí z čs. armády) byli tito repatrianti propuštěni v ČSR na svobodu, protože údajně na vietnamskou stranu z cizinecké legie zběhli.[34])
Mjr. L. Franta, člen první skupiny čs. lékařů v Koreji a zástupce pro věci politické náčelníka nemocnice, odeslal 12. 5. 1952 na hlavní politickou správu MNO ČSR „Zprávu o poznatcích z Koreje“. Ve zprávě mimo jiné uvádí: „Naskytla se mi možnost poznat, jak zde žijí američtí zajatci. Mohlo by se říci, že zajatý americký voják nebo letec, který předtím, než byl zajat, bořil města a vesnice, vraždil ženy a děti, shazoval infikovaný hmyz morem, cholerou, tyfem atd., nezasluhuje slitování. Viděli jsme zde v nemocnici zajaté americké vojáky, kteří byli zraněni. Zde se jim dostalo veškeré lékařské péče a ošetření, jsou dobře stravováni, jak sami prohlásili, a při rozhovoru s nimi říkali, že zde prohlédli hanebnou politiku amerických vládních činitelů a že odsuzují americkou intervenci v Koreji. Korejci jednají se zajatci v duchu lidskosti a mezinárodních úmluv, zatímco z Jižní Koreje chodí zprávy o tom, jak zacházejí Američané se zajatými vojáky lidové armády, že jich používají k pokusům s bakteriologickými zbraněmi, hromadně je vraždí a nechávají je bez lékařského ošetření.“[35])

Dne 19. 7. 1952 odeslal L. Franta další hlášení, ve kterém popisuje „situaci v nemocnici a v Koreji“. Při popisu silného bombardování Pchongjangu 8. 7. 1952 uvádí: „Při tomto náletu bombardovali Američané v Pchjongjangu také zajatecký tábor, kde jsou zajatí američtí vojáci. [...] Při náletu bylo zabito 100 amerických zajatců. Co tímto sledují američtí imperialisté: při jednání o příměří v Pchanmundžonu zástupci korejské vlády protestují a doloženými fakty usvědčují Američany z nelidského a mezinárodnímu právu se příčícího jednání se zajatými vojáky korejské armády a čínských dobrovolníků. Na základě jednání o výměnu zajatců oznámila korejská vláda přesný počet zajatých Američanů a Lysinmanovců. Američané sledují vražděním svých vojáků to, aby při výměně zajatců mohli poukazovat na to, že tyto zajaté americké vojáky zavraždili Korejci, jelikož počet zajatců je nyní menší, než korejská vláda oznámila.“[36])
MUDr. V. Mergl, lékař čs. vojenské nemocnice v Koreji, uvedl, že „někdy v létě 1952 se v nemocnici na velice krátkou dobu (2–3 dny) objevili američtí váleční zajatci. Nevím, kdo je přivedl, ani z jakého důvodu byli do nemocnice přivedeni, určitě jsme však na nich neprováděli žádné zákroky, musel bych o tom vědět. Byli naprosto zdraví, v nemocnici hráli stolní tenis, a jak již jsem uvedl, byli zde velice krátkou dobu. [...] Na zajatcích bylo vidět, že s nimi bylo dobře zacházeno, neměli na sobě žádné známky po mučení, týrání či jiných experimentech.“[37])
MUDr. Zdeněk Pavlus, lékař čs. vojenské nemocnice v Koreji, potvrdil, že na počátku roku 1953 se v nemocnici zastavili dva američtí váleční zajatci (nemocní TBC), kteří byli dvěma vojáky severokorejské armády pěšky eskortováni do nemocnice v hlubokém týlu. Při krátké zastávce v čs. nemocnici hráli stolní tenis se svými strážci i s jedním z čs. chirurgů a šoférem nemocnice. Všichni se přátelsky bavili a po občerstvení v nemocnici pokračovali dál.[38])
Dne 10. 4. 1953 dostal chargé d'affaires R. Babka pokyn požádat korejskou stranu jménem ministra zahraničních věcí V. Širokého o předání elektronické výstroje ze sestřelených amerických letadel výzkumnému ústavu v ČSR.[39])

Dne 26. 11. 1966 zažádal při besedě se zástupcem náčelníka týlu MNO VDR Tranem vojenský přidělenec čs. velvyslanectví v Hanoji plk. J. Kalista, aby vojenští attaché socialistických zemí byli seznamováni s vojenskou technikou nepřítele. Na to Tran odpověděl vyhýbavě.[40])
Dne 6. 4. 1967 odšifroval čs. velvyslanec v Hanoji B. Mucha zprávu o tom, že podle chargé d'affaires ZÚ SSSR v Hanoji Čivileva nepředává vietnamská armáda žádné poznatky a údaje o nepřátelské vojenské technice ani ZÚ SSSR, ani sovětským vojenským specialistům ve Vietnamu. Pokud MNO VDR povolí sovětským specialistům přístup k sestřeleným letadlům, je elektronika již vymontována a odnesena, patrně pro Číňany. V jednom případě byla u letadla, k němuž měli povolen přístup, nastražena časovaná nálož.[41])

„Informační zpráva o vnitropolitické situaci ve VDR a jižním Vietnamu“ vojenského a leteckého přidělence ČSSR v Hanoji J. Kalisty ze dne 12. 8. 1966 uvádí: „Jednání o válečných zajatcích-pilotech [...] apeloval [sic] Kanaďan Rouning a americký senátor Fullbright, který má údajně v zajetí svého švagra, rovněž má být v zajetí syn amerického podnikatele. Za shovívavost se přimlouval i Josuf, arabský velvyslanec v Pekingu. [...] VDR nepočítá tyto piloty za válečné zločince, ani válečné zajatce, jsou to normální zločinci a je možno je soudit před vietnamskými soudy. [...] Pro zlepšení bojové morálky obyvatelstva jsou neustále prováděny schůze, školení a výcvik, jednou z těchto akcí bylo i vodění zajatých amerických letců po Hanoji.“
Další zpráva J. Kalisty ze dne 7. 8. 1967 informuje o tom, že 28. 7. 1967 byl z Vietnamu vypovězen kpt. James Mc Fie (člen kanadské delegace u CIC v Hanoji), protože byl dvakrát přistižen při fotografování hanojské elektrárny, kde pracují zajatí US piloti. Jsou zde i vězněni a střeženi. Dále pracují i v jiných hospodářských objektech a při opravách mostů.[42])
Zpráva pplk. F. Trojana, vojenského a leteckého přidělence v Hanoji, ze dne 20. 11. 1972 se zmiňuje o tom, že dojde-li k podpisu příměří, bude vietnamskou stranou propuštěno 1000 amerických zajatců (vojáků, letců).

V dalších zprávách pplk. F. Trojana z roku 1973 se nacházejí tři zmínky o jednáních o propuštění a návratu amerických pilotů ze zajetí.[43])
Další zajímavý poznatek byl zjištěn v hlášeních vojenského a leteckého přidělence v Hanoji plk. J. Kalisty pro ústředí ZS GŠ za duben a květen 1967. ČLR nepovolovala přelet vojenských letadel přes svoje území, a to ani v případě, kdy se jednalo o dodávku letadel ze SSSR pro Vietnam. SSSR nabídl VDR nahradit letadla zničená během amerických náletů na vietnamská letiště v květnu 1967. Civilní lety z Hanoje byly omezeny, letenky bylo nutno objednávat dva měsíce předem. Tato omezení za strany ČLR by mohla vysvětlit proč by případné transporty válečných zajatců z Vietnamu mohly být dopravovány do SSSR jinou než přímou cestou, tedy včetně ČSSR.[44])

Úřady USA předaly ÚDV v roce 1998 kopie dvou hlášení FBI z roku 1951, adresovaných zástupci náčelníka pro personál v Pentagonu. Hlášení informují o dvou případech, kdy manželky amerických válečných zajatců Richarda H. Stewarta a kpt. Roberta E. Nehlringa, kteří zmizeli při akcích v Koreji dne 30. 11. 1950, obdržely v červnu roku 1951 brožuru nazvanou American Prisoners of War Calling from Korea (Američtí váleční zajatci volající z Koreje). Na zásilce byla uvedena zpáteční adresa Post Office Box 76, Praha 19, Czechoslovakia. Brožura obsahovala kopie dopisů pravděpodobně psaných a podepsaných americkými válečnými zajatci. Paní Nehlringová dostala ještě před touto zásilkou dopis, snad psaný rukou jejího manžela. V dopise uváděl, že je válečným zajatcem v Severní Koreji a že je v dobrém zdravotním stavu. Dopis dostala prostřednictvím Chinese Peoples Committee for Defending of World Peace against American Aggression (Čínský lidový výbor pro obranu světového míru proti americké agresi).
V prověřovaných zdrojích nebyla zjištěna existence uvedené brožury ani údaje o jejím rozšiřování uvedeným způsobem z Prahy. Popsaná událost může svědčit o tom, že v roce 1951 byla v Praze prováděna propagandistická protiamerická kampaň.
6. Shrnutí

Jak bylo uvedeno v úvodu Zprávy, šetřením v archivech byl především rekonstruován rozsah angažovanosti institucí a organizací komunistického Československa na teritoriích severní Koreje (KLDR) v letech 1950–1954 a Vietnamu (VDR) v letech 1964–1968.

Zároveň bylo excerpováno rozsáhlé množství údajů umožňujících identifikaci čs. diplomatického, vojenského, zdravotního, ekonomického a zpravodajského personálu, který se v této oblasti Asie v předmětných letech pohyboval. Tyto údaje umožnily vstoupit do zachované svazkové agendy bývalých komunistických tajných služeb a prověřit ji. Tato agenda, zachovaná po složkách Státní bezpečnosti (I. správa MV – hlavní správa zahraničně politické rozvědky, II. správa MV – kontrarozvědná správa, VI. správa MV – HS VKR + jejich předchůdci) a vojenské rozvědky (ZS GŠ), potvrdila aktivity těchto složek v jihovýchodní Asii v letech 1951–1968, nicméně nepotvrdila podezření o účasti čs. občanů na provádění pokusů na zajatcích či o utajovaných přesunech těchto zajatců přes ČSR v době korejského a vietnamského konfliktu.
Údaje získané prověrkou archivních materiálů umožnily provést kritickou analýzu tvrzení založených na výpovědi Jana Šejny: řada z nich se ukázala jako přinejmenším velmi nepřesná, což vrhá stín pochybností i na ta tvrzení, která jsou – vzhledem k úmrtí všech uváděných svědků – nevyvratitelná.

Vzhledem k výše uvedenému a k tomu, že podle všech dostupných informací nebyla čs. vojenská nemocnice v Koreji zjevně ve stavu, který by umožňoval jakoukoliv utajovanou činnost (vysoký počet korejských zaměstnanců, časté střídání čs. lékařů, špatné vybavení atd.), že čs. civilní nemocnice v Haiphongu byla veřejně přístupným zařízením, k jehož činnosti existuje řada hodnověrných dokladů, a že ani v případě transferu amerických zajatců, který by bezesporu byl velmi složitou operací, nebyly zjištěny žádné poznatky potvrzující jeho provedení (a to ani prověrkou archivních materiálů z činnosti těch ústředních orgánů, které Šejna označil jako odpovědné za provedení akce), považujeme Šejnova tvrzení za vyvrácená.

[1]) HÚ VOZ, svazek a. č. 4634.
SÚA, archiv ÚV KSČ, fond 05/11, kartony 125 a 126.
[2]) VHA, fond MNO, sekretariát ministra – 1952, sign. 94/1, karton 10.
[3]) ADO MZV, fond 7. t. o. Korea 1945–54, karton 7 – Zdravotnictví, spisový obal 2: Hlášení R. Babky ze dne 15. 7. 1952.
[4]) VHA, fond MNO HT/ZS – 1953, sign. 100/1, karton 330: Hlášení MUDr. J. Bartáka, 10. 1. 1953.
[5]) VHA, fond MNO HT/ZS – 1952, 254, sign. 100/1, karton 254: Hlášení MUDr. B. Šaršouna, 17. 7. 1952.
[6]) SÚA, fond MZd, karton Akce K, Čs. nemocnice v Čchongdžinu v Koreji – plán 1954.
[7]) SÚA, fond ÚPV-T – 1955, sign. 12/6. 03. 03 - 1955, 27/34, karton 1612.
[8]) VHA, fond MNO HT/ZS – 1952, sign. 100/1, karton 254.
[9]) VHA, fond MNO HT/ZS – 1953, sign. 100/1-34, karton 330.
[10]) VHA, fond MNO HT/ZS – 1953, sign. 100/1-42, karton 330.
[11]) VHA, inventář fondu VKO ÚV KSČ 1957–1968.
[12]) ADO MZV, fond 7. t. o. Korea 1945–54, karton 7 – Zdravotnictví, spisový obal 2: Hlášení R. Babky, 15. 7. 1952.
[13]) ADO MZV, šifrové zprávy č. 10284/50, č. 1713/53.
[14]) Personální oddělení MO – osobní spis R. Babky č. 82806.
[15]) VHA, fond MNO HT/ZS – 1952, sign. 100/1, karton 254.
[16]) VHA, fond MNO HT/ZS – 1953, sign. 100/1-42, karton 330: Hlášení MUDr. B. Placáka, 8. 6. 1953.
[17]) VHA, fond MNO HT/ZS – 1953, sign. 100/1-65, 100/1-5, 100/1-11, karton 330.
[18]) HÚ VOZ, Informační zpráva pro ministra obrany ČR z 2. 4. 1993, čj. 3007/8-I.
[19]) HPÚ MO ČR, personální spis – V. Dufek.
[20]) HPÚ MO ČR, personální spisy.
[21]) SÚA, fond ÚPV-T – 1953, sign. 46/182-46/200, 1953-54 karton 90.
[22]) VHA, fond MNO HT/ZS – 1953, sign. 100 1/79, karton 330.
[23]) VHA, fond MNO, sekretariát ministra 1953, sign. 94/1-31, karton 14.
[24]) VHA, fond MNO HT/ZS – 1953, sign. 100 1/79, karton 330.
[25]) SÚA, fond ÚPV-T – 1955, sign. 12/6.03.3-1955, 27/34, karton 1612.
[26]) VHA, fond MNO HT/ZS – 1953, sign. 100/1-22, karton 330.
[27]) VHA, fond MNO, sekretariát ministra – 1953, sign. 94/1-31, karton 14.
[28]) MO ČR, HÚ VOZ, čj. 3007/8-I.
[29]) SÚA, archiv ÚV KSČ, fond A. Novotný – zahraniční, inv. j. 40B a 41, karton 22.
[30]) SÚA, archiv ÚV KSČ, fond A. Novotný – zahraniční – VDR 2., sign. 58, karton 228.
[31]) SÚA, archiv ÚV KSČ, fond A. Novotný – zahraniční – VDR 3., sign. 90, karton 229.
[32]) Tamtéž.
[33]) ADO MZV, fond 7. t. o. Korea 1945–54, karton 2, složka „Příslušnost“ 1951–52.
[34]) ADO MZV, šifrové zprávy č. 287/51, 11585/51, 11634/51, 9047/52, 708/53, 1051/53.
[35]) VHA, fond MNO HPS – 1953, sign. 9/2/1-6.
[36]) VHA, fond MNO HT/ZS – 1952, sign. 100/1, karton 254.
[37]) Vyšetřovací spis PČR, č. vyšetřovacího spisu MVV-03151/94-Kv, str. 131.
[38]) Tamtéž, str. 135.
[39]) ADO MZV, šifrová zpráva č. 2825 ze dne 10. 4. 1953.
[40]) ADO MZV, šifrová zpráva č. 12049 ze dne 2. 12. 1966.
[41]) ADO MZV, šifrová zpráva č. 3494 ze dne 5. 4. 1967.
[42]) Sekce vojenské zpravodajské služby GŠ AČR, svazek a. č. 39805.
[43]) Sekce vojenské zpravodajské služby GŠ AČR, svazek a. č. 29500.
[44]) Sekce vojenské zpravodajské služby GŠ AČR, svazek a. č. 39805.

Dukazy me vlastni vyjimecnosti...

2007-04-15T12:53:00.000-04:00

Netrpim falesnou skromnosti, me ego je tak velke, ze do vetsiny dveri musim vchazet na storc (=bokem), jinak bych neprosel. Uz od mladi jsem si byl jist tim, ze nejsem nijak prumerny (uz v 15 letech jsem meril 198 cm a vazil 100kg). Nikdy jsem ovsem necekal, ze ziskam prvenstvi i v teto necekane kategorii a to Nejvice HATE-pages o zijici osobe. Chvilku se zdalo, ze mne v mnozstvi hnoje vrhaneho na neci jmeno predstihne muj davny kamarad z mladi Jiri Paroubek, ale uz je to pryc - uz na nej kazdy kasle, ted kdyz uz tam maji noveho predsedu vlady soustajiciho parlamentni sekretarky.

Pokusim se vam zde predstavit alespon cast tvorby, ktere se mi dostava od tech ceskych internetovych primitivu:

Heslo o me na Necyklopedii
Kategorie: Lide, kteri se docista zblaznili
Literarni masochismus
Komunisticka strana Floridy
Mam i vlastni kategorii: Ross Hedvicek
Dvorana spravcu Ceskopedie
Udajna "reklama" na me knizky (nekdo si dal velkou praci s manipulaci textu do fotky stareho pivovaru v Braniku)

Vyseuvedene jsou priklady tzv. "ceskeho humoru" (nezacina se vam styskat po zlatych casech ceskeho humoru, kdy to bylo to Mensikovo "hovno, ktere svitilo"?).

Pridavam jeste i par prikladu HATE-pages totalne bez humoru (vcetne bez "ceskeho humoru"):

Takzvany "Nehedvickuv blog"
Stranka "Anti-Hedvicek", zcela v ceskem duchu vyzyvaji k psani falesnych udani na mou osobu
Stranka "Hedvicek Unas", ktera v minulosti publikovala fotografie neznamych lidi s tvrzenim, ze jsem to ja a vseobecne obsahuje vetsinu zcela vylhanych "mych citatu", ve snaze mne nejak zdiskreditovat
Stranka na Google - dalsi snaha o diskreditaci umyslnym primitivismem a psanim extremne spatnou anglictinou. Autorem je s nejvetsi pravdepodobnosti Frantisek Fuka, ktery se v minulosti opakovane "vyznamenal" psanim hanlivych clanku o me (=zvysuje mu to ctennost).
Stranka na ceske Wikipedii - prestoze se tvari zcela "objektivne" - je to text prospikovany spinou, lzi a nenavisti.

Jinak ceska internetova primitivnost a snaha o diskreditaci se projevuje i tim, ze dle meho vlastniho pocitani se na ceskem internetu v ruznych diskusich a "forech" objevuje nejmene 15 jedincu s ruznymi IP cisly (vsechna z Ceska), kteri se podepisuji jako "Ross Hedvicek". Ja to jisteze nejsem, protoze na ceske diskuse nepisu a za intelektualni uroven jejich "prispevku by se i "Ivanuska Duracok" stydel. Cesi se za idiotstvi nestydi. Podle nich je to "legrace".

Takze aby bylo jasno - pokud o vas cesti hlupaci nevytvari HATE-pages, tak jste bud obycejny komunista a nebo "niktos".

„Yetti faktor“ v českých prezidentských volbách

2007-03-25T07:41:00.000-04:00

Naše spřátelená osoba z vedení ODS, které jsme "vtipně a originálně" dali krycí jméno Deep Throat nám před chvíli zatelefonovala a sdělila následující. Pražský primátor a první místopředseda ODS Pavel Bém odjel včera v tajnosti do Himálají, aby se tam pokusil mezi 5. až 15. květnem 2007 vystoupit na Mount Everest. Poměrně dlouhá doba strávená v Himálajích před vlastním výstupem bude sloužil k aklimatizaci, což je správný přístup odkoukaný od Reinholda Messnera, který by měl přispět k finálnímu úspěchu. Českoslovenští horolezci z doby komunismu tuto výhodu neměli, protože režim, přestože pouštěl ven jen komunistické horolezce, je na delší dobu ven nepustil - takže aklimatizace žádná. Proto tam třeba Jozef Psotka v roce 1984 zmrzl.

Dle našeho zdroje je celá akce v režii ODS a je naplánována za účelem zpopularizování Béma pro účely jeho zvolení prezidentem České republiky. V Česku nezáleží na tom, jaký člověk onen kandidát na prezidenta je, zda proti němu je i prase charakter, v Česku je důležité, aby byl kandidát „populární". Statusu „popularity" mezi „lidem" bude dosaženo tímhle kouskem s Mount Everestem. Z více zdrojů máme potvrzeno, že členové Bémova horolezeckého týmu mají nařízeno Béma dostat na vrchol, „i kdyby ho tam měli vynést v krosnách na zádech!" (Ostatně Bém váží jen 45 kilo brutto i s pytlem.) Za to je po návratu čekají místa v dozorčích řadách různých firem, peníze od anonymních dárců z Madagaskaru a jiné sladkosti.

Po očekávaném vítězném návratu z vrcholu Mount Everestu bude Pavel Bém (= ODS) s velkým náskokem nejpopulárnější osoba v České republice, když tedy nepočítáte nezvolitelné nezletilé primitivy z televizních pořadů. Jeho popularita bude sahat od poplivaných hospod někde na Šumavě až do nejfajnovějších pražských restauraci vlastněných ruskou mafií, podobně jako to bylo s hokejisty a brankářem Haškem - heslo „Hašek na hrad!" si jistě pamatujete. Bém bude celebrita (= politický použitelná celebrita) v Česku dosud nevídaných rozměrů.

A přijde čas prezidentských voleb, které ODS jistě chce obsadit „svým člověkem". Zde jsou dvě možnosti. Pokud bude Václav Klaus v té době pořád „udržitelný" v mezinárodním měřítku, bude mít dostatečnou domácí „popularitu" a nijak se ještě více nezkompromituje a neznemožní víc než teď, pak bude ODS podporovat Klause při druhém jeho zvolení prezidentem a nová „celebrita" Bém bude muset počkat až po Klausovi. Ovšem, pokud Václav Klaus bude pokračovat ve svém současném kursu a zesměšňovat sebe i Českou republiku způsobem, kterým činí teď - pak přijde Bémova chvíle. Podotýkám, že v současné době je Václav Klaus „persona non grata" v Bílém domě, v žebříčku popularity je hned za Hugo Chávezem a Ahmadínežádem a pokud vůbec dostane vstupní vízum do USA, pak je mu dovoleno vystupovat jen na výstavách dobytka (= volové a krávy). Fotografie Klause z výstav dobytka v kovbojském klobouku proběhly českým tiskem a jsou volně k vidění.

Takže, ať už to bude pro příští prezidentský termín a nebo až ten další - jisté je už teď, že Pavel Bém (pokud ho donesou z vrcholu Čumulongmy v pořádku) bude po Klausovi příštím prezidentem. Výšlap na Mount Everest bude rovněž sloužit jako příležitost udělat z Béma velikého sportovce a „macha“ a vymazat či oslabit v jeho image stále přetrvávající drby a fámy o jeho homosexualitě. To jsem si, prosím, nevymyslel, to je mi sem hlášeno každou chvíli a ostatně to není nic tak neobvyklého - máme to i v Americe - bývalý guvernér New Jersey James McGreevey (ten se už přiznal a rezignoval) a teď i prezidentský kandidát John Edwards (ještě se nepřiznal). Oba dva jsou normálně ženatí s ženskou! To jsou věci, co?

Já sám ostatně proti homosexuálům nic nemám, jsou vždy pěkně štíhlí, mají dobrou fyzickou kondici a udržují daleko vyšší hygienické návyky než běžný český umaštěný a nemytý buran z hospody s drátěným Švejkem na zdi. Otázkou je, když se Češi jako národ nedokázali přenést přes antisemitismus a národnostní šovinismus (Němci), jak budou čelit homofobii?

Ale už musím jít - mám tady telefon z Česka. Volá mi Deep Throat.

Pisou mi lidi z Ceska...

2007-02-16T15:46:00.000-05:00

Pred chvili jsem dostal tenhle email z Ceska:

"Dobre delas!

Posledni vyvoj je tady fakt chmurny. Jak sleduju ruzne akty a celospolecenske naznaky, nemuzu se zbavit dojmu, ze zeme jako by se vracela cim dal rychleji do sveho komunistickeho luna. Vsude vladnou bolsevici a prisluhovaci vselijakych nechtenych "sluzeb",;dnes vrchni soud zrusil rozsudek z minuleho roku, kdy se vratil chram Sv. Vita cirkvi, pote, co jej komousi v padesatych letech ukradli a soud POTVRDIL "OPRAVNENOST" TETO AKCE!!

Pred chvili jsem se vratil z Brna, to co ta pakaz tady dela na silnici, to jsem nevidel ani v Mongolsku, ta sprostota a neuveritelna neslusnost projevena ve zpusobech chovani na silnici! Uplne to odrazi deni ve spolecnosti - hruba sila, drzost a neurvalost se stava "spravnym" a respektovanym modelem chovani!

Rusove delaji vse proto, aby toto teritorium ziskali jeste tesneji zpatky, tesneji, nez ho vlastnili za bolsevika - tehdy to tady bylo jenom pro nektere z nich vyvolene, ted, at jdev po Praze kde chces, vsude slysis neurvalou rustinu a musis se bat na nektereho z ruskych asiatu podivat, aby Ti nedal "po drzce"... - nebot "on je prece tady panem" !

Kdybys videl ty idiotske protesty proti tzv. Americkym zakladnam... Uz se skoro bojim se nekoho zeptat na nazor, abych se zas nedozvedel neco o tom, jaci "jsou ti Amici svine"! Mladi, stredni stari, vsechno jedno! Rusove tu organizujou protiamericke demonstrace a LIDI JIM ZOBOU Z RUKY! Jako by si nepamatovali na 40 let ruske okupace, .... ona jim vlastne tak ani nevadila, "vzdyt to byli bratri", ale nedej "buh", aby se nam sem navezli ti "hnusny" americani! Tuhle jedna sympaticka mlada dama rikala v televizi: "... no vzdyt byt protiamericky je ted proste "in"" !!!!!!!!!!

Uz je mi z toho fakt na bliti!"

Postupne priznavani pravdy

2007-02-03T15:45:00.000-05:00

Je bohuzel smutnou skutecnosti, ze kdyz prijde na jejich narodni minulost, tak se i jinak normalni a sympaticti Cesi okamzite zmeni v patologicke lhare. Od husitskych teroristu, obrozeneckych buditelu, pres Rukopisy královodvorské a zelenohorské, falesne Jiraskovy dejiny, potroubleho Nejedleho az po dnesni ceske "propagandisty" (protoze historici to urcite nejsou). Lhani je v Cesich "embedded" jako math-coprocessor v Intel chipu, je to v nich uz generacemi natolik zabudovane, ze oni sami uz sve vlastni lhani nevidi coby lhani - oni si mysli, ze "na to maji jiny nazor" nebo "oni to vidi jinak". Nakonec to dopada jako na ceske Wikipedii, kde je zakazano psat historicka fakta o komunistickem Ceskoslovensku, protoze pritomni neo-komuniste "to vidi jinak".

Kdyz jsem pred lety zverejnil clanek "Tuseni doktora Soucka" a nekolik clanku nasledujicich, ktere se jen okrajove zaobiraly nijak neutajenymi a nikoliv novymi zalezitostmi okolo zrudnych mengelovskych a pseudovedeckych ceskoslovenskych komunistickych "vedcu" na lidech, pochopitelne jsem netusil jakou jsem vlastne utrhl lavinu. Ceskoslovensti vlastenci vriskali jak cerstve nalihnuta housatka, dupali, spilali, plivali a pestickama hrozili. Byli i obojetnici "ani ryba ani rak" na plote sedici - treba Neviditelny pes ihned vydal rozhorcene prohlaseni o tom, jak hluboce lidsky nezodpovedny je ode mne takovy clanek (a vzapeti na to zacal sam na totez tema psat knihu). Mladofrontovsti "investigativci" Navara s Gazdikem ihned po mem clanku napsali svuj vlastni, pravici, ze jsou to vsechno pomluvy a zadny mistni soudruh historik to nepotvrdil (v Cesku plati, ze kdyz to nemate potvrzene nejakym komunistou, tak to neni pravda) a pak hned zacali chrlit sve vlastni clanky na to stejne tema co jsem psal ja a delaji to uz poslednich pet let. At se jim dari!

A ted se povedlo poradne zaskobrtnuti i Ceske televizi. Prave jsem shledl jejich porad o tom, jak CSLA (Ceskoslovenska lidova armada) jeste v sedmdesatych letech provadela pokusy s LSD (Lysergic acid diethylamide) na svych vlastnich dustojnicich - a dokumentovala to promitnutim casti dokumentarniho filmu, ktery sami cesti armadni Mengeleove behem pokusu natocili. Ctyri pokusni kralici ve starem dokumentarnim filmu jsou dustojnici stabu raketoveho vojska CSLA (tak to aspon bylo receno ve filmu) v hodnosti podplukovniku (to je videt). Komentator poradu zcela idiotsky tvrdi, ze skutecna identita dustojniku neni znama, protoze byli identikovani cisly 1,2,3 a 4. Takovehle blbosti predpokladaji, ze cesky divak sezere i s navijakem (asi maji pravdu, sezere). Pritom hloupe reknou, ze to byli dustojnici stabu raketoveho vojska, hodnosti jsou viditelne a tvare jsou viditelne ve velkem detailu. Kolik podplukovniku asi mel "stab raketoveho vojska CSLA" v sedmdesatych letech? Dvacet? Tricet? Neni mozne najit seznam, najit jednoho zijiciho, ktery by podle obliceju poznal ty ostatni? To je detektivni ukol prilis snadny i pro mistniho esenbaka z Vejprt, vysetrujiciho kradeze slepic! Ovsem pro reportera Ceske televize, s jeho geneticky zabudovanym lhanim o minulosti, je to nerozlustitelna zahada.

Pokusy na zajatych americkych vojacich jsou v poradu Ceske televize take zmineny, ale jen takovym zamitavym pohrdavym zpusobem z ust jakehosi armadniho "historika". Cas na priznani tohohle svinstva jeste nedozral. Mozna az za dalsich deset let. Mozna za vic. Priznani pokusu na jejich vlastnich lidech ceskoslovenskym lharum trvalo tricet let. Takze dalsich tricet let asi bude trvat, nez se dozvime, ze delali pokusy i na americkych valecnych zajatcich. V Praze ve Stresovicich a ve Slunne ulici. Tam, kde delali pokusy na svych vlastnich lidech. Tou dobou se mozna dovime i detaily o tom, jak Vaclav Havel vymenil s KGB svobodu a demokracii Ceskoslovenska za sve vlastni prezidentstvi a o tom, jak Vaclav Klaus byl agentem KGB. Ale ted jeste ne. Zatim se o tomhle v Cesku jeste nesmi mluvit. Vsude jinde na svete uz se to vi.
---

Zaznam vysezmineneho poradu Ceske televize je urcite k videni nekde na jejich website - najdete si to tam. Vice prekvapivych podrobnosti o historii (davne i nedavne) ceske kotliny si muzete precist v me nove knize "Sametovy tunel" , k dostani u vaseho mistniho knihkupce, kdyz mu omlatite o hlavu tohle cislo - ISBN: 80-86851-61-3. Jinak k dostani neni (to vite, Cesko). A nebo si ji objednejte z tehle adresy http://www.betaknihy.cz/detail.php?k=4

Definice spamu dle UOOU

2007-01-24T09:49:00.000-05:00

Ze jsem byl ruznymi dusevnimi prostacky a zaroven internetovymi velicinami z byvale CSSR obvinovan ze "spammerstvi" neni nic noveho. Jako priklady techto prostacku mohu jmenovat neuspesne "podnikatele" a lidsky zkrachovale existence jako Daniel Docekal, Frantisek Fuka nebo Patrik Zandl. Bylo i par dalsich ale tyhle nuly jsou ty nejznamejsi. Vsichni jmenovani po mne v minulosti plivli jedovatou slinou a vsechny jsem pisemne a velmi slusne zadal (naposledy Zandla) o opravu techto jasne nepravdivych prohlaseni. Byl jsem cesky arogantne odmitnut.

Nyni se mi dostal do ruky clanek z ceskeho casopisu PROFIT, kde (zrejme) mluvci prazskeho Uradu pro ochranu osobnich udaju Hana Stepankova tyto zalezitosti vysvetluje. Jejich urad (http://www.uoou.cz/) se totiz rozesilanim spamu - coz jsou jasne definovana "nevyzadana obchodni sdeleni" zabyva a udeluji za spamy pokuty - loni to byl 316 tisic korun.

V textu clanku je jmenovite zminena i moje malickost - coby "Cechoamerican Ross Hedvicek" . Uplne jsem nadskocil - kdy uz cesti "novinari" pochopi, ze kdyz uz mi musi nutit nejaky privlastek, pak tedy nejsem "Cechoamerican" - ale pouze a jednoduse "American"?

Dulezitejsi ale je, ze UOOU zcela jasne definoval pro potroubleho anonymniho novinare z Profitu, co vlastne jsou moje emailem sirene clanky (casto sirene zcela bez meho vedomi - jsem moc rad, ze si je lidi navzajem posilaji, ale ja to nejsem). Tedy: to, co posilam ja formou hromadneho mailu, dle novinare "prosluly Cechoamerican Ross Hedvicek", neni v zadnem pripade spam, ale "politicky text (tedy zakonem nezakazany)" (konec citatu). Tedy maily naprosto legalni, nezakazane a rozhodne zadny spam a nebo nasekane veprove v cinske konzerve.

Verim, ze ve svetle tohoto vyjasneni ceskym vladnim uradem UOOU vyseuvedeni pomlouvaci stahnout sve zlucovite vypady proti me osobe, uz jen proto, ze hromadneho rozesilani politickych emailu pouzival pred casem i rezident Klaus, jeho kancelar a rada funkcionaru ODS a CSSD. A ze to potesi i dalsiho rozesilatele politickych textu Jana Sinagla, o tom nemam uz vubec pochyby.

Clanek z casopisu PROFIT muzete videt na adrese: http://www.humintel.com/profit-2007-4-45.jpg

Co Necyklopedie pise o Wikipedii...

2007-01-19T08:55:00.000-05:00

Jen ukazka toho takzvaneho ceskeho humoru - podotykam, ze s tim nemam nic spolecneho, i kdyz mne potesilo, ze s nazorem, ze spravci ceske Wikipedie jsou tlupa marxistu a komunistu nejsem ani zdaleka sam. Nejaky studentik se spoustou casu zalozil Necyklopedii -http://necyklo.pedie.info/wiki/Necyklopedie - kde v hesle Wikipedie se doctete nasledujici - okopiroval jsem to sem, protoze se da predpokladat, ze ti levicovi hlupacci z Wiki tam hned vlitnou a vymazou to. Na soustavne vymazavani cehokoliv to oni jsou orli - dokonce na to maji nazev - nazyvaji sami sebe "deletiste" (od anglickeho "delete"= vymazat).

Tedy heslo Wikipedie:

Wikipedie je satirická „encyklopedie“ parodující Necyclopedii,i když sama tvrdí opak. Wikipedie je sbírkou seznamů, pahýlů, hojně rozšířených omylů, mystifikací (jako že Američané byli na Měsíci - hahaha), neověřených informací všeljakého druhu. Je zaměřena na propagaci komunistické ideologie a ovládá ji všemocné třetí vtělení všemocného Stálína, který se však kryje pod tajnou přezdívkou Li-sung (kdyby tu byla tak už by nebyla tajná co?).

http://necyklo.pedie.info/wiki/Wikipedie
http://necyklo.pedie.info/wiki/Necyklopedie

Neměl Jan Palach raději emigrovat?

2007-01-17T15:42:00.000-05:00

19. ledna 2007 tu budeme mít zase jedno nehezké výročí. 19. ledna 1969 zemřel Jan Palach. Protože tato událost je až na pár výjimek oficiálními českými médií už 17 let zcela ignorována a současná zdegenerovaná česká mládež, kterou zajímá jen (tak mi to bylo vysvětleno, tedy cituji) "papat, mrdat a kakat", o tom nic neví, přečtete si alespoň wikipedistickými marxisty zcenzurovanou verzi na http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Palach.

Český národ nikdy neoplýval hrdiny a nebo skutečně charakterními osobnostmi, právě naopak - dle českého spisovatele žijícího dlouhodobě v cizině (není divu!), Lubomíra Martínka: "Nesetkal jsem se s žádným národem, v němž by pod zcela nepatrným tlakem povstaly zástupy fízlů, donašečů, kolaborantů, patolízalů, bachařů, kariéristů a jiných opor společnosti." Těch pár hrdinů posledních sto let, ať už jsou to legionáři, britští letci, Balabán, Mašín a Morávek, bratři Mašínové a jejich druzi v padesátých letech a nebo Vladimír Hučín dnes byli pravidelně a předpokladatelně svým vlastním národem haněni, zesměšňováni, zpochybňováni, tupeni a vězněni.

Kdyby Balabán, Mašín a Morávek nezahynuli rukou nacistů a přežili do doby po roce 1945, nemám nejmenších pochyb, že by všichni skončili ve vězení - v českém vězení! Jako legionáři, jako britští letci, jako Hučín! WHAT IS WRONG WITH THIS COUNTRY?

Nemám nic proti idealismu - kdybych nebyl idealista, tak už dávno bych nepsal česky, jazykem země, kde jsem cenzurován, pod falešnými záminkami vyhazován z blogu Respektu, už znova (na popud administrátora Respektu - nevěřte na náhody!) blokován v české komunistické Wikipedii a prohlašován za vše možné, včetně spammera.

Kdyby se německým pivem zblblá česká luza domnívala, že kulhání na levou nohu je něco velmi špatného a odpudivého, jsem si jist, že by o mně troubové rozhlašovali, že kulhám na levou nohu - a zbytek by tomu věřil. Jsem ochoten být nepravdivě obviněn ze spammerství, jsem ochoten být v podezření, že kulhám na levou nohu - ale dál už můj idealismus nejde. Zde to končí.

Jan Palach byl extrémní idealista - bylo mu ostatně pouhých 21 let. Věřil, že stojí za to dát život za něco, co my starší už dávno víme, že za to nestojí. Nestojí za to dát život za zemi, která to nikdy neocení, za národ, který se neprobudí, za stát, který za to jednoduše nestojí. Na Jana Palacha si napřed dvacet let nikdo nevzpomněl, protože "to bylo zakázané" a potom si už na něj nikdo nevzpomněl, "protože máme jiné starosti".

Jan Palach měl udělat to stejné, co udělalo v té době 250 tisíc (dle údajů UNHCR) Čechů a Slováků. Sednout na skútr ČeZeta 175, nebo do autobusu Škoda RTO v Brně na autobusovém nádraží a nezastavit se až v Traiskirchenu. Ano, tak snadné to bylo. Dnešní vygumovaná česká mládež o tom už nic neví a málokdy chce vědět. Můj přítel František (jeden z výše uvedených) mi v sobotu vyprávěl, jak se ho jeho v Praze žijící dvacetiletá neteř teď na vánoce ptala: "A strejdo, - proč jste vlastně utekli?". Řekl, že na to neměl odpověď. Měl se snad upálit?

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 - bylo by mu teď 58 let. Mohl z něj být úspěšný Američan středního věku, se slušným životem, rodinou, dětmi a vnoučaty - kdyby bláhově nevěřil, že Československo stojí i za oběť nejvyšší. Ano, jistě, jsou ideály a země, za které stojí i
položit život. Ale za takovouhle?

Jak to funguje v Česku...

2007-01-15T17:21:00.000-05:00

V internetu se pohybuji od podzimu 1986, před tím to byly jen BBS z domu do domu po telefonu, potom Fidonet (protože Arpanet byl jen pro pány profesory a ne pro obyčejné lidi) a nakonec se to na jaře 1987 sloučilo všechno dohromady a začalo se tomu říkat Internet. To už bylo s pořádnými velkými computery s úžasné rychlými čipy 8088 (víte, že byly na trhu už od 1979?) jménem Roland na Niagara College v St. Catharines. A měly už i trackball zabudovaný v klávesnici. Mouse/myš byla vynalezena rok potom. Měli jsme obrovskou radost, když jsme si navzájem mohli poslat obrázek nahaté ženské nějak záhadně oskenovaný (kdo tehdy měl scanner? Já ne!) z Playboye ve formátu GIF, protože JPEG taky ještě nebyl vynalezen. Takže jsem ve srovnání s většinou vás takový internetový dědeček pamětník, takový internetový František Dibarbora.

Ale i přes ty roky jsem nikdy nepřišel na chuť používání pseudonymu, anonymu, nicku a vůbec skrývání se za nějakým jiným jménem nebo identitou. Dodnes to považují za více méně nemorální a vidím to jako charakterový nedostatek. Po dalších asi pěti letech se k internetu začalo připojovat i Československo, napřed jen pár firem a školy, ale časem i běžní lidé a používání pseudonymů a nicků dosáhlo kritické úrovně. Asi jako když si v Česku a na Slovensku každý píše před jméno Ing. nebo Dr. Až teprve později mi došlo, proč to asi tak je - lidé mají strach se identifikovat, mají ten východoevropský strach i říci Dobrý den! Když se někdo jmenuje Juraj Čobogaj, za svobodna Nebogaj, pak nevidím důvod, proč by se měl skrývat za pseudonymem Sparhawk - obzvlášť, když ani neumí anglicky!

Takže extrémní četnost používání pseudonymů a nicků ve východní Evropě je jen dalším z mnoha dědictví komunismu. Ono dědictví komunismu je obzvlášť zřetelně u dnešních mladých studentů. Jako děti svých rodičů byli vychování v nenávisti k Americe a Německu a ani téměř 17 let relativní polosvobody nedokázalo ten jed z jejich mladých myslí vypláchnout.

Vezměte si třeba českou Wikipedii na adrese http://cs.wikipedia.org - jak to tam vypadá. Je to řízeno dvanácti správci, úplně všichni se skrývají za pseudonymy a až na dvě výjimky nejde zjistit jejich pravá jména. A až do nedávna jejich hlavním šéfem byl další pseudonym, který se na své "osobní stránce" zcela idiotsky přiznával, že je bývalý emigrant, že za milost od Husáka zaplatil přes 3 000 marek a pak jezdil za komunistů do Česka si povídat u kafe s příslušníky StB. Prý tím údajně pomáhal uvězněným v Česku. V dnešní době je tento člověk ultra zuřivý vlastenec, který absolutně nesnesl, aby do Wikipedie bylo zaneseno heslo či jen slovo vzdáleně negativní současnému režimu v ČR.

Pak jsem do Wikipedie vmísil já, nikoho jsem nenapadal, jen jsem se začal divit, jak je možné, že takový člověk může čemukoliv šéfovat, a milý upravenec se rozčílil, že jsem ho prý napadl, nazval mne magorem a chvíli na to rezignoval a dle svých slov "odešel do exilu". Jeho mladí nohsledové s malebnými pseudonymy jako Cinik, Miraceti, Karakal. Mormegil či Che (ano, Guevara!) teď dokonce uspořádali internetový soud nad mladým českým právníkem, který se (světě div se!) neskrývá za pseudonymy a jmenuje se Vít Zvánovec. Uspořádali s ním něco, co nazývají "arbitrážní soud". Kluka neznám, ale soudě podle průběhu, který si může každý ve Wikipedii vyhledat http://cs.wikipedia.org jim musel lézt na nervy daleko víc, než já sám.

Mé shrnutí celé situace je, že anonymní bezejmenná komunistická lůza v českém internetu soudí někoho jako Miladu Horákovou, někoho, kdo má charakter, nestydí se za své jméno - pouze má mírně odlišné názory na svět. Takže technologickou budoucnost východní Evropy nevidím příliš růžové - pokud to všechno budou ovládat anonymní a pseudonymní mladí komunisté.

Ale možná si také zvolím pseudonym, abych se tolik nelišil od běžných obyvatel bývalého Československa, abych nějak splynul s davem bez nutnosti nasazovat si papachu. Budu se podepisovat jako High Plains Drifter. Ne, nesmějte se, je v tom logika. Je to podle filmu Clint Eastwooda, kdy on v roli zachmuřeného cizince se objeví ve fatě morganě v poušti, dupy dupy dupy dup nacválá do městečka jménem Lago (kde se mu v mládí přihodilo mnohé příkoří, ale to nikdo neví a je to jasné až na úplném konci filmu), v městečku dá každému přes držku (kromě toho minimálního počtu nevinných), chvíli počká, dá každému přes držku ještě jednou, aby jim svitlo, a pak zase dupy dupy dupy dup odcválá z městečka a znova se ztratí ve fatě morganě v poušti. Takže, to aplikovat na anonymy a pseudonymy, Clinta Eastwooda na ně!

Zdraví vás High Plains Drifter

K dalšímu vědeckému výzkumu: http://www.imdb.com/title/tt0068699/

Fotografie z osvobozeni Plzne americkou armadou...

2007-01-15T16:12:00.000-05:00

Nize uvedena fotografie pochazi z U.S. National Archives a byla zverejnena v rijnovem cisle (2006) casopisu World War II. Mozna nekdo z vas pozna ty radostne zdravici plzenske obcany. Pro ty kdo neumi anglicky - vysvetleni puvodniho popisku pod fotkou: Plzenaci zdravili americke osvoboditele NACISTICKYM HAJLOVANIM - dukazem je fotka a neuniklo to ani pozornosti editora casopisu. A to uz bylo PO VALCE. Editor nastesti nevedel, ze to byl jen precedent - to bylo tehdy. Dnes, 17 let po sametovce, po udajnem konci komunistu, vnuci techto hajlujicich Plzenaku porad voli komunisty a vroucne miluji svou komunistickou historii a vudce. Co se vlastne zmenilo?

Dale si racte povsimnout toho mrtveho "nemeckeho vojaka". Je znamo, ze nemecti vojaci nebojovali polonazi, jen ve spodcich a s rozvazanyma botama a vetsinou umirali na strelna zraneni, nepokryti krevnimi podlitinami, jako tenhle na obrazku. To co vidite, neni mrtvy nemecky vojak, to co vidite, je luzou zavrazdeny a zlyncovany valecny zajatec v ulicich Plzne, ktery se uz predtim vzdal a byl hned na to svlecen a ukopan a umlacen k smrti zrejme temi radujicimi se obcany na obrazku. Tedy neco podobneho, co se o mnoho let pozdeji delo v ulicich Mogadisu, Somalia nekolika zajatym americkym vojakum. Jenze tam je rozdil, to byli divosi z Afriky, tady na obrazku vidite ceske vlastence. A nebo ze by mezi divochy z Afriky a Cechy nebyl zas tak velky rozdil? Ja nevim, co myslite?

Ctenar mych clanku mi napsal: "osobne si myslim, ze ten mrtvy nebyl nemecky vojak - protoze z toho by mel cesky delnik pracujici pro vitezstvi rise strach, ale nemecky civilista o cemz svedci jeho boty. Nemecka armada mela kozene holinky dole okovane zeleznymi cvoky. Proste to je nejaky mlady Nemec, ktereho ceska luza ukopala k smrti, protoze byl bezbranny. To same se delo v Praze, kde Nemce upalovali zaziva povesene hlavou dolu." No co chcete od divochu z Afriky, ze?

A puvod a pravost obrazku je mimo jakoukoliv pochybnost, pochazi z U.S.National Archives.

Jak je to s tou ceskou kulturou...

2007-01-15T09:24:00.000-05:00

Jsem casto kritizovan, ze kritizuju. Otazkou je, jestli je kritizovani mych kritik opravnene. Vcera se zrovna jedna ceska vlastenka na mne velice rozcilila v diskusi na blogu na Respektu, ze pry pliju (=plivam) po ceske zemi a Cesich vseobecne. Neplivam - plivani mne nebavi. Plivani mne bavilo, kdyz mi bylo sest let a vyhral jsem soutez, kdo doplivne nejvys na zed na chlapeckych zachodech Zakladni devitilete skoly Svatopluka Cecha. Vyhral jsem. Druhy byl Franta Lapacek a treti Lada Sevcik. Od te doby se plivani nevenuji. Kritika je neco jineho, kritika neni plivani.

Ceska kultura (pripadne nedostatek teze) je mym oblibenym tematem kritizovani. V kulture te urcite zeme se zakonite odrazi prevazujici myslenkove a nazorove smery ve spolecnosti. V dobe zacatku valky v Iraku byla v Cesku uzasnym hitem pisnicka ceske skupiny Divokej Bill (uz tehdy jsem poukazoval na to, ze misto Divokej Bill by se meli prejmenovat na Krotky Serjoza), ktera se jmenovala "Americti blbecci hazej bomby na Bagdad" a zpravy ceskeho tisku (jako MFDnes) dominovaly zpravy o tom, ja americti vojaci zavrazdili "rizenou raketou" tehotnou irackou matku s deviti detmi. Dalsi detaily tam nebyly.

Nyni je mi potesenim vam predstavit dalsi vynikajici produkt ceske kultury a to pisen (omlouvam se za vulgarni nazev, ja to nevymyslel) "Hej ty kundo v bilim dome". Ano prosim, "bilim" dome. :-)

Kliknutim na link vam pisnicka zacne hrat a nebo si ji muzete downloadovat a poslat dal.http://www.humintel.com/MC-Saman-Hej-ty-kundo-v-bilim-dome.mp3

Nemam, co bych dodal. Snad jen velmi generalizujici otazku (generalizovani mi taky casto z Ceska vycitaji): Je Cesko spolehlivym partnerem USA v NATO? Je Cesko dostatecne civilizovane na to, aby bylo v Evrope?

Nebylo by lepsi vzit vazne rezidenta Klause, na ktereho jak znamo udelalo Mongolsko uzasny dojem a rict si s nim: "Mongolsko - nas vzor?"

Jsou Češi hlupáky Evropy?

2007-01-15T08:54:00.000-05:00

Předkládám váženému čtenářstvu článek Otto Drexlera, který výslovně souhlasil s jeho zveřejněním na tomto blogu. Mimo jiné se mi zmínil, že má problémy se zveřejňováním takovýchto textu. Že by Češi UZ ZASE odmítali čelit realitě?

Český národ včera a dnes
Otto Drexler

Motto: „Poznej sám sebe. Poznej zákony své bytosti. Přijmi je, i když se ti zdají paradoxní a neslučitelné s věděním, ve kterém jsi vyrostl. Prožívej je a ne životy svých rodičů a prarodičů...“ (C. G. Jung parle, rencontres et interviews, Buchet/Chaastel, Paris 1981)

V Češích stále převažují myšlenky o báječném českém národě, o oné holubičí povaze, o pevné tradici demokratičnosti a lidskosti. Na svůj stát pohlížejí jako na srdce Evropy, které vinou barbarských států kolem nemohlo dostatečně projevit své – samozřejmě veskrze kladné – vlastnosti a dovednosti.

Kde je však pravda? Jakým jsou ve skutečnosti Češi národem? Jaký je typický český člověk? Už nápadným rysem je sám fakt, že Češi o tom neradi mluví, neradi píší. Daleko raději rozebírají – a kriticky hodnotí – jiné. Není problém se z českého pera dozvědět leccos o Polácích, Němcích nebo Angličanech. Jde-li však o národ český, to je sakramentsky těžké.

Je ovšem smutná pravda, neboť románské či germánské národy s pohledem na sebe opravdu problém nemají. Češi nevědí, kým jsou, odkud přišli, jaké je jejich místo na Zemi, a nevědí, kam směřují, co chtějí. Důsledek těchto absencí je strašlivý: vytvářejí si neustále mýty, iluze, lži a a obklopují se jimi – a to vše pod záminkou obranného nacionalismu (český to terminus technicus). Pro Čechy je typické, že stále hledají ospravedlnění svých činů a myšlenek. Nevěří si a mají zafixováno, že jim chce stále někdo ublížit, a proto se stále musí před něčím (někým) bránit.

Jak se Dobrovský rozpomínal

Podíváme se nyní trochu do minulosti. Je politováníhodné, že Češi nemají napsány ucelené dějiny svého národa. Jediný, kdo se o to pokusil, byl František Palacký, ale ten jaksi končí s výkladem dějin v r. 1526. Pak je paradoxní, a také to asi o lecčem svědčí, že v Češích je hluboce zakořeněná představa o kněžně Libuši i přesto, že tento dodnes platný obraz vladařky z Vyšehradu byl beze zbytku převzat z Rukopisu zelenohorského, z padělku, jak se později ukázalo. Tím, kdo proti pravosti Rukopisů bojoval, nebyl nikdo jiný než T. G. Masaryk. Český národ, nechtěje přijmout pravdu, ho onehdy málem ukamenoval. Ale přesto se nakonec uznalo, že Rukopis zelenohorský a královédvorský jsou falzifikáty. Blud o vladařce Libuši však přetrval.

Zcela se zapomnělo, že Kosmas Libuši popisoval jako čarodějku, Herder jako vědmu.
Ponechme stranou starší dějiny. Nevíme, jakým směrem by kolo dějin směřovalo, kdyby se české země nedostaly pod nadvládu Habsburků. Ovšem, stalo se. Na konci 18. století se začal Josef Dobrovský rozpomínat, že kdysi existoval plnohodnotný český jazyk, národní tradice, kultura. Devatenácté století pak přineslo po celé Evropě lavinu nacionalismu a ani Češi nezůstali stranou. Začalo velké národní uvědomování: ale hle, on se takový národ nestane národem sám od sebe, je k tomu potřeba celá řada činitelů. Jazyk, byť v degradované podobě, byl, ostatní chybělo.

Co to jsou vlastně Češi, jaká je jejich minulost, jaké je jejich místo v Evropě? Inu, jako odpověď napsal Palacký Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Z napsaného díla bylo patrné, že český národ má svoji historii, a to historii velikou a slavnou. Dnes je nápadná také skutečnost, že Palacký chtěl navázat na něco, co již neexistovalo, co již zemřelo. V Češích již byla zakořeněna jiná mentalita, než ona před Bílou horou. Můžeme dokonce vyslovit hypotézu, že šlo de facto již o jiný národ, než předtím. Český člověk byl už úplně jiný.

Čeští obrozenci byli posedlí pátráním v dávné české minulosti. Budoval se nový národ se starými kořeny, tzv. doba temna měla být vymazána (a odčiněna). Obrozenci v čele s Jungmannem (mimochodem německého původu), se rozhodli vybudovat českou kulturou jako zcela kompletní útvar se vším, co k tomu patří, tedy s českou fyzikou, filozofií, estetikou, biologií, chemií a dalšími vědami. Předbíhalo to však okamžitou potřebu. Byla vytvářena rozličná kultura, ač na takovéto věci neměl takřka žádný Čech ani pomyšlení. Obdělával si své políčko a staral se o své skromné hospodářství, s čímž se jakžtakž uživil. Nebo byl zaměstnán jako sloužící u německého nebo rakouského pána. Pokud byl vzdělanější, byla pro něj zcela samozřejmou obcovací řečí němčina.

Češi za doby obrozenecké

Výtečnou myšlenku vyjádřil Ferdinand Peroutka ve své úvaze o českém národě Jací jsme: „Celá Goethova Dichtung und Wahrheit je svědectvím, jak německá literatura stávala se velkou a vymaňovala se z epigonství teprve tehdy, když německý život nabyl náležitého obsahu. Není-li obsahu, i velké talenty stávají se planými, neboť se nemohou o nic opřít. Ukázali jsme, že naše národní skutečnost v devatenáctém století byla malá a nedávala dostatečné potravy našemu umění.“

Peroutka zde přesně vyjádřil podstatu věci. Čeští obrozenci se v 19. století rozhodli pro samostatný národ se vším všudy. Ale neměli se o co opřít. České tradice neexistovaly. Inu, když se nemohli opřít o skutečnost, opřeli se o fikci; utvořil se obraz jakýchsi nehmatatelných tradic: demokratického, vzdělaného a vysoce kulturního národa, což se diametrálně rozcházelo se skutečností. Vytváření odborné terminologie, odborných textů, básnických nebo dramatických děl vypadalo, jako když čeští obrozenci tvoří pro velmi vyspělý národ, tím však Češi nebyli. Předběhli několik etap budování národa, chtěli mít hned komplexní národ.

Důvod byl více než jasný: národní komplex méněcennosti. Rozhodnutí být samostatným národem znamenalo odpoutání se od německé kultury, postavení se proti ní, oddělit se od Čechů jazyka německého. Bylo to, myslím si, rozhodnutí zcela osudové, které zásadně ovlivnilo smýšlení českého člověka dodnes. V důsledku vedlo právě k přímé konfrontace s německým národem. Čeští obrozenci si dobře uvědomovali národní malost, zaostalost, onen obrovský rozdíl v kulturní vyspělosti Čechů a Němců a byli tím frustrováni. Čeští obrozenci měli prostě zafixováno, že Češi jsou velice zaostalým národem, který není schopen soutěžit s německým. Proto byli posedlí touhou vymanit Čechy z provinční malosti a stát se národem světovým. Národní komplex méněcennosti vedl nejen k jeho kompenzaci, nýbrž i k překompenzaci.
S největší pozorností sledovali kroky západoevropských literátů nebo umělců a snažili se jim nanejvýš přizpůsobit. Ve své podstatě to byla rezignace na vlastní prostředí a nepřímé přiznání, že český národ je opravdu tak zaostalý, že jeho umělci raději kopírují jiné - stačí srovnat s Dostojevským, který také prohlásil: „Mně je Rusko potřebné, bez Ruska ztrácím poslední kousek talentu“.

Čeští obrozenci se za obyčejného, málo vzdělaného, českého člověka přímo styděli, namlouvali si sobě i druhým, že Češi jsou inteligentním a vzdělaným národem. Místo toho, aby se snažili z Čechů vzdělaný národ opravdu vytvořit, raději zamlouvali skutečnost falešnými odkazy z dávné minulosti. Z nouze udělali čeští obrozenci ctnost. Národní pasivita (ostatně jev vyskytující se dodnes) a malost se staly předností, samozřejmě pod rouškou velebících slov. Národní pasivita byla nazvána humanitou, a byl vytvořen obraz skvěle humanitního národa českého uprostřed nehumanitního okolí. Národní malost, a to je možná ještě komičtější, se údajně proměnila v národní skromnost, neokázalost, národní niternost, srdečnost a lidovost národa. Ve skutečnosti vede k závisti a k vyššímu podílu nečestného chování ve společnosti.

Báječný český národ

A jak je tomu dnes? Ony pasáže o době obrozenecké neuvádím náhodou. Chtějí-li Češi dnes hledat příčiny svých vlastností a povah, a já dodávám i lží a mýtů, je to právě doba obrozenecká. Byla to právě ona, která zformovala Čechy do dnešní podoby - dnešní čeští monarchisté hlásají, že český stát nevznikl v r. 1993 nebo v r. 1918, ale že má historii daleko starší. Že české země byly po mnoha staletí královstvím, nad kterým český král vládl. Český stát ji má, ale český národ opravdu nemá starší historii než někdy od konce 18. století. Podobnost s předbělohorským národem je vskutku mizivá. Osud tehdy – na začátku 19. století - dal zanikajícímu národu jedinečnou příležitost rozhodnout si takřka svobodně o své budoucnosti.
Češi měli řadu možností. Vezmeme-li v úvahu, že vše živé na Zemi má vrozený pud sebezáchovy, byla tu například možnost přijmout německý jazyk za svůj a po boku Němců kulturně vyrůstat a zrát obdobně, jak to učinili Irové po boku Angličanů. Dobře víme, že i Irové mají dnes samostatný stát a zároveň angličtinu za naprosto převládající jazyk.

Nebo vzít český jazyk na milost, ale začít od píky, nevytvářet si mýty, neidealizovat si národ, neztrácet se v iluzorních vzpomínkách na slavnou minulost, nýbrž žít přítomností a skutečností. Přijmout stav národa, snažit se jej vylepšit a tak, jako to dělali Holanďané, z malých národních poměrů udělat velké umění, být prostě osobití, nikoliv přebírat zahraniční vzory - tvořit trpělivě ze svého.

Čeští obrozenci se ovšem rozhodli pro variantu nejhorší. Vnuknout českému národu myšlenku, že jsou báječným a vzdělaným národem s prastarou slavnou minulostí, který zlí Němci (Germáni) vždy chtěli zlikvidovat. Vytvořili si dokonalou fikci. Obklopili národ mýty a lžemi, a ten jim uvěřil a věří dodnes... Trpěl malostí a zaostalostí, ale nenašel se nikdo, kdo by onen stav národa chtěl zlepšit. Když se ke konci devatenáctého století pustil T. G. Masaryk v souvislosti s rukopisnými podvrhy nebo s Hilsnerovou aférou do kritiky českého národa, když chtěl zjevit národu pravdu a pokusit se o nápravu, byl českým národem tvrdě odsouzen a popliván, a to nejen obyčejným lidem, nýbrž i univerzitními studenty a profesory. Po Masarykovi se mimo Pekaře už o národní osvětu v kýženém směru nikdo nestaral, a tak pohádka o báječném českém národě mohla růst dál a dál. Masaryk sice vystoupil proti těmto křiklavostem, ale nebyl důsledný. Ponechal Čechům řadu dalších mýtů.

Situace je taková, že mýtům a lžím věří Češi dodnes. Nejhorší je však to, že v Češích přetrval národní komplex méněcennosti. Projevuje se velkou nedůvěrou samých vůči sobě, svým schopnostem, avšak na druhou stranu, je-li tzv. překompenzován, představou o báječných národních hodnotách a vlastnostech. Češi si tak nevědomě přímo protiřečí. Na tom je možné ukázat, jakým jsou Češi opravdu národem. Jsou sice denně konfrontováni českou závistí, udavačstvím, sobectvím, leností nebo podvody, ale nakonec v nich stejně převáží mýtus, který se učili ve škole, který do nich vštěpovali jejich rodiče a prarodiče a který mohou zaslechnout nebo si přečíst denně v masmédiích, totiž o báječném českém národě, o holubičí povaze, o zlatých českých ručičkách, o nejrůznějších českých NEJ- (holky, pivo), o tradici české demokratičnosti a lidskosti.

Těžko uvidíme, jak běžný Čech vypráví nějakému zvídavému turistovi o (dnešním) českém národě, o jeho rysech, o typickém Čechovi, o běžném dni v centru Prahy. Raději se chlubí Sigmundem Freudem nebo Franzem Kafkou. Tyto dvě osobnosti jsou totiž novodobými maskoty českého národa pro okolní svět, i když v době, kdy žili, již nebyli kvůli jazyku nebo rase považováni za Čechy. Mají ale reprezentovat, jací velcí synové a jaké velké dcery z českého národa vzešli, nebo jaké to osobnosti světového významu v Čechách pobývaly. Pro cizince je to hezká pohádka o inteligentním a vzdělaném českém národě. Což o to, nejde popřít, že by se podobně nereprezentovaly i jiné státy, zatímco takovému turistovi přijíždějícímu do Čech ona pohádka rychle skončí, když za svůj, byť krátký pobyt bude ulehčen o doklady a peníze kapesním zlodějem, okraden taxikářem, odnese si vzpomínku o neochotném a jazyky nevybaveném (nejenom) policistovi, o drahých, leč páchnoucích záchodkách pražských a o prazvláštním cenovém bonusu, ale ne pro něho, na účtence v restauraci.

Český stát se může snažit v zahraničí prezentovat sebelépe a lákat turisty k návštěvě Česka, avšak nezmění-li se praxe, není šance si turisty udržet, příznivý pohled na Českou republiku také ne. Je poučné si přečíst, co o České republice píší v zahraničí - negativa jasně převyšují, vše jen zachraňuje minulost: památky a slavní jedinci žijící kdysi v Praze. O českém člověkovi nebo o životě v centru Prahy se píše vždy záporně. Češi si musejí uvědomit, že prvním předpokladem zlepšení je sebereflexe, uznání skutečného stavu věcí a snaha zlepšit je, básnit o krásné Praze a holubičí povaze se má až nakonec. Čili, skutky, nikoliv prázdná slova.

Český národ mezi iluzí a skutečností

Od doby obrozenecké se to v českém prostředí jen hemží různými provoláváními o udatném a hrdinském národě. Známé je jistě prvorepublikové provolání: „Národ sv. Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nemůže být národem otroků.“ Ach, jak úsměvné. Typický projev komplexu méněcennosti. Nedůvěra ve vlastní sílu, opření se o modly.

Mluví-li se o vzdělanosti, takřka každý Čech vytasí se jménem Jana Ámose Komenského. Ale vypovídá to snad něco o (dnešní) vzdělanosti českého národa? Chtějí-li se Češi chlubit vzdělaností, měli by ji podložit jinak. I přesto bychom mohli nazvat Čechy národem Komenského, ale jde to snad? Rozhodně mají v českém národě drtivou převahu ti, kdo čtou denní komentáře v Blesku, než ti, kteří si přečetli spisy Komenského. Češi také rádi hovoří o své lidskosti a humanitě... Pravda, Petr Chelčický se proslavil svými humanistickými příručkami, ale kdo z Čechů je četl? Zvěrstva při odsunu Němců příliš onu lidskost nepotvrzují. Dodnes Češi rádi vzpomínají na udatné husity, jak v 15. století vzdorovali celé Evropě, ale přitom zapomínají, že to byli i lupiči a vrazi. Žižka, podle dnešních měřítek, vrah masový.

Že Češi mají za vzor T. G. Masaryka, neznamená, že sami jsou demokraty. Trpí závažným nedostatkem demokratičnosti. Bylo by však chybou hledat hlavní příčiny oné absence demokratičnosti v komunistickém režimu – ostatně svádět vinu na jiné také patří k českému bontonu - není náhodou, že v žádné jiné zemi nastupujícího sovětského bloku než v Česku (ani ne na Slovensku) nevyhrála po válce v relativně svobodných volbách komunistická strana.
Ještě jeden důsledek mělo obrození. Evropské školství a vzdělanost se pojily s latinou, poté s živými jazyky, např. němčinou, nikoli však s češtinou. Čeština požadavkům doby nestačila - teprve s odstupem mnoha let, koncem 19. století, si vytvořila klopotně a zcela uměle potřebné moderní a odborné názvosloví. Kdo z Čechů měl vzdělání, měl ho v němčině a nebýval vždy zaníceným českým národovcem. Těmi byli většinou „potomci služek a kočích“, jak se o Češích po 1. světové válce vyjádřil velký přítel Čechů, britský diplomat Bruce Lockhart. Pojmy jako „svobodné rozhodnutí“, nebo „diskuse“ byly pro ně něčím neznámým, byli zvyklí na poslušnost, neodmlouvat a držet své názory „za zuby“. To ovšem mnohdy vede ke kompenzaci ve formě pomluv a zvyšuje nebezpečí příležitostného zákeřného útoku při oslabení pána. Když se rozpadla c. a k. monarchie, bylo potřeba doplnit místa ve státní správě a ty právě zaplnili takoví málo vzdělaní „potomci služek a kočích“. Se všemi důsledky. Obdobně se to opakovalo po zvratech v roce 1948 a 1989. Také v tomto mechanismu hledejme příčinu setrvávajících nedostatků českého národa.

Po sametové revoluci se pojem demokracie a svobody smrsknul do toho, že mohu dělat, co chci (pokud na to mám). Kradení státního majetku, rozsáhlé finanční podvody a pro to vžitý výraz tunelování, který byl poprvé použit v Česku a pak se rozšířil do celého světa (anglicky asset–stripping), je důsledkem absence demokratických a morálních hodnot v hodnotovém žebříčku českého člověka. Pomíjí se totiž skutečnost, že pravou demokracií může být jen země, která nejenom má v ústavě zakotveny demokratické principy, nýbrž i její občané jsou prodchnuti demokratickými hodnotami.

Češi také postrádají jednu z nejdůležitějších součástí demokracie: schopnost diskutovat. Mají svůj vyhraněný názor, ale nejsou ochotni o něm diskutovat. Považují jej za jediný správný a nechtějí připustit, aby jim někdo – podle nich – „nutil“ názor jiný, natož aby přiznali, že je o svém názoru i přesvědčil. Jsou hluší k racionálním argumentům, nezapadá-li názor diskutujícího do jejich vidění světa, je jeho názor odmítnut. Basta.

Pro Čechy je též typická neúcta k autoritám, zásadní nerespektování zákonů, postrádání smyslu pro pořádek. Neustálé odvolávání se Čechů na demokracii a svobodu je jen omíláním prázdných floskulí, která v českém prostředí žádný obsah nemají. Úporně se udržující mýtus o vrozené demokratičnosti české či slovanské společnosti, byl založen na rovnosti v chudobě, avšak ani to dnes již neplatí.

Bez vize budoucnosti

Zeptáte-li se běžného Němce na éru německého nacionálního socialismu, odsoudí ho a omluví se za něj; zeptáte-li se běžného Čecha na éru komunismu, můžete dostat lecjakou odpověď. Češi se doposud neuměli vyrovnat s komunistickou minulostí. Bohužel, diskuse na toto téma je takřka nemožná. Podstata věci je stále zahalována podružnými věcmi. Není důležité, že se za komunistickému režimu někomu žilo dobře; ostatně i v tom nejhroznějším režimu se někomu žít dobře musí, jinak by snad jeho existence byla nepředstavitelná. Podstatné je, že realizace komunismu se ukázala jako nemožná a všechny pokusy o něj byly jen omylem, podle čehož také skončily: destrukcí z vnitřku. Že morálně selhala v souvislosti s komunismem většina Čechů (stejně jako Němců v éře nacionálního socialismu), že by měli nastoupit cestu pokání jako Němci, si připustit nehodlají.

Když se Češi nedokáží vypořádat se svou minulostí, těžko očekávat, že vědí, jak naložit s budoucností. Jak již bylo řečeno, Češi nevědí, kým jsou, co chtějí a kam směřují. Dnešní česká politika to jen potvrzuje: nejdalekosáhlejšími programovanými cíly hlavních politických stran jsou ekonomické nebo sociální reformy, které navíc ani jedna ze stran už léta nedokáže (nebo s ohledem na elektorát nechce) prosadit. Reformy možná dokáží uspokojit materiální potřeby občanů, duchovní obsah však schází. Kam má směřovat Česká republika? Kam má směřovat Evropa? Na takovéto otázky žádná česká politická strana odpověď nedává. Jakákoliv vize budoucnosti akutně chybí.

Čechům velmi chybí kritické posuzování sebe samých. Na svoji historii nahlížející nekriticky a mají o ní samé růžové představy. Vyvyšují se nad jiné národy, ale ke svému nacionalismu nejsou se ochotni za nic doznat. Vyjádří-li někdo z okolní země svůj názor na historii, který zrovna neodpovídá českým růžovým představám, je hned označen za nacionalistu, ba šovinistu. Učiní-li tak Čech, tak je buď zaprodanec, nebo kálí do vlastního hnízda.

Zbytnělé národní sebevědomí a na druhé straně jeho absence logicky vedou k nedůvěře vůči ostatním zemím (národům), přímo ke strachu z nich, uzavíráním se do sebe a k vyvyšování se nad ně. Důsledky se poté projevují i ve vztahu k Evropské unii. Mnozí Češi jsou nezvratně přesvědčeni, že jim chce Unie ubližovat, možná by se hodilo slovo vykořisťovat, že s nimi nejedná jako s rovnými... Nadávají na ni pak ve svých oblíbených hospůdkách nebo ventilují své utkvělé představy v novinách či časopisech. Často přirovnávají české členství v EU k sovětskému vazalství před r. 1989. Národní pasivita společně s nedostatkem sebevědomí se opět i zde projevuje. Místo, aby Češi za své požadavky bojovali, místo, aby se snažili křivdy odčinit, raději rezignují na vzájemnou evropskou spolupráci a uchylují se k primitivnímu nadávání na Evropskou unii. Rádi se považují ale za vlajkovou loď postkomunistických zemí, protože mají být i první postkomunistickou zemí, která bude předsedat Evropské unii. Národní komplex méněcennosti společně s jeho překompenzací nechávají pozdravovat...

Složitosti českého nazírání na svět, jeho míjení se s realitou, nechápou Češi sami, natožpak cizí národy. Nelze se pak divit, když jsou Češi, ve vzácných okamžicích, kdy se o Česko v zahraničí vůbec někdo zajímá, za hlupáky Evropy.

I pro vás přijdou chlapi v kožených kabátech

2007-01-12T13:08:00.000-05:00

Jsem dostatečně starý na to, abych si pamatoval poválečnou módu kožených kabátů. Kožený kabát, většinou hnědý, jen někdy černé barvy, naháněl strach a byl spojen se spoustou asociací. Údajně to bylo oblíbené oblečení příslušníků gestapa (ty jsem osobně nezažil, ty druhé ano) a komunistické gestapo to jen převzalo - metody, konfidenty, kabáty, všechno. Já vím, že jsem často obviňován z generalizace a to plačící čeští vlastenci nemají rádi, já ale považuji generalizaci za docela efektivní analytickou metodu. V hnědém koženém kabátě málokdy vězel někdo obtloustlejší, téměř vždy to byl člověk poválečně hubený, střední postavy, ostře řezaných rysů, jako z těch zfalšovaných fotografií Lidových milicí z února 1948, vždy to byl kuřák. Na hlavách měli tihle týpkove rádiovku a nebo bekovku, tyrolské klobouky úplně zmizely - byla by to příliš silná asociace s německým gestapem a naši grázli se přece jen chtěli trošinku odlišit, aspoň vizuálně.

A téměř vždy měli chlapi v kožených kabátech služební motocykl (ano prosím, SLUŽEBNÍ). To si vy mladí vlastenci už nepamatujete, vy si nepamatujete ani spartaka, natož Jawu 500 Ogar, tak buďte zticha, odpusťte si neinformované komentáře a čtete, ať se něco dozvíte. Motocykly musely být v té šílené zemí přihlášeny i na vojenské správě, kdyby náhodou váleční štváči z Vólstrítu chtěli zničit výdobytky míru v JZD Kojetín, tak majitel motocyklů Jawa 250 pérák a nebo CZ 125 kývačka musel osobně přijet na vojenskou správu do Přerova a odevzdat motorku armádě, aby na ní vojáci mohli uniknout na Ukrajinu a zaujmout obranné pozice. Tohle nařízení platilo snad až do osmašedesátého roku. Chlapi v kožených kabátech ovšem měli své stálé motocykly, většinou dvouválce třistapadesátky a pětistovky. Tmavočervené barvy - jiná se nedělala.

Móda kožených kabátů skončila taky okolo osmašedesátého, kdy byla vystřídána módou světlých textilních kabátů, kterým se říkalo baloňáky, protože kdysi byly údajně vyráběny z balónového plátna. Já nevím, já bych v takovém balónu letět nechtěl. Chlapi v balónových pláštích trochu přibrali na váze, ale jinak to byli stejná prasata, jako ti chlapi v kožených kabátech. Původní chlapi v kožených kabátech pochopitelně trochu zestárli, odložili kožené kabáty do skříní a nafasovali šedivé uniformy příslušníků závodní stráže a začali sloužit jako vrátní v různých národních podnicích.

Jednou jsem se stal předmětem písemné stížnosti velitele závodní stráže Stanislava Kubáně (střední postava, hubený, kuřák, ostře řezaná tvář, kožený kabát ve skříni) řediteli Jaromíru Příkopovi, protože jsem údajně Kubáně poslal do prdele přesto, že byl ve službě! (Mimo službu to bylo dovoleno.) Jistěže to nebyla pravda, nic takového bych si nedovolil! Všechno jsem popřel a Příkopa mi písemnou stížnost ukázal. Začínala slovy "Vážený Soudruh Řediteli!" (s velkým S a velkym R). Příkopa předvolal Kubáně, mne pokáral ("Za co, soudruzi? Za co?" vzkřikl jsem) a Kubáňovi řekl, ať mu už nepíše blbé stížnosti. Využil jsem okamžiku a ještě před ředitelem jsem se otázal Kubáně, proč píše Soudruhu Řediteli s velkými písmeny, když to má být s malými. Kubáň nezaváhal ani vteřinku a vysvětlil, že je to proto s velkými písmeny, protože Příkopa je velký ředitel a taky velký soudruh.

Na chlapy v kožených kabátech jsem si vzpomněl v souvislosti s omezováním svobody projevu v blogu Respektu. Přestože mé články čte tisíce lidí, zastalo se mne jich tak možná deset. Zbytek je potichu. Jistě je vám znám citát Martina Niemöllera - velmi typická středoevropská postava, napřed byl kapitánem německé ponorky v první světové válce, pak se stal farářem, který podporoval Hitlera a byl sám nacisty oslavován, pak se postavil proti nacistům, po válce zůstal farářem, ale takovým komunistickým, dostal od SSSR Leninovu cenu míru v 1967 - prostě takový německý Pithart - který napsal v roce 1945:

First they came for the Communists,
and I didn't speak up,
because I wasn't a Communist.
Then they came for the Jews,
and I didn't speak up,
because I wasn't a Jew.
Then they came for the Catholics,
and I didn't speak up,
because I was a Protestant.
Then they came for me,
and by that time there was no one
left to speak up for me.

Můj překlad je:
Napřed si přišli pro komunisty,
ale neříkal jsem nic, protože jsem nebyl komunista.
Pak přišli pro židy,
ale neříkal jsem nic, protože jsem nebyl žid.
Pak přišli pro katolíky,
ale neříkal jsem nic, protože jsem byl protestant.
A pak přišli pro mne,
a tou dobou už nezbyl nikdo
kdo by se za mne ozval.

Tím chci říci, že pokud to budete pořád trpět mladým neokomunistům, starým exkomunistům a spolupracovníkům StB (ověřte si to laskavě na http://www.cibulka.com ,že nekecám), tak i pro vás si přijdou chlapi v kožených kabátech. Nebo baloňácích. Už brzo.

Borat

2007-01-12T13:07:00.000-05:00

I já jsem viděl film Borat a původně jsem o něm ani neměl v úmyslu psát. Je to v podstatě smutný film o děsivých rozdílech v civilizační úrovni, který se tváří jako „dokument" a mnoha lidmi je viděn coby komedie. Před chvíli mi ale byl poslán link na blog Iva Lukačoviče http://ilblog.sblog.cz/2006/11/27/403 - který o filmu vlastně nic moc neříká, kromě poznatků (se kterým souhlasím), že bez znalosti angličtiny a americké historie je film k nepochopení.

Komentáře pod blogem už pak sklouzly do klasického českého primitivismu. Jeden z anonymů tam hlásá: „Nejlepší je jít na Borata třeba v New Yorku a pozorovat Američany jak se smějí sami sobě." A jsme tam zas. Citovaný anonym zřejmě v New Yorku nikdy nebyl, film asi nikdy neviděl a pokud viděl, pak nepochopil, že v celém filmu není nic směšného na Američanech - pokud je tam už vůbec cokoliv směšného. A film je zatím zakázán v Rusku a v Kazachstánu, nikoliv v USA. Ale to je nad chápání uhrovitého příslušníka české intěligencije.

Premisou filmu je, že televizní reportér z Kazachstánu, Borat Sagdiyev (vypadající jako Jim Croce nebo Jerry Seinfeld s velkým knírem) odjíždí se svým „producentem" do USA, aby tam natočil film o tom, jak žijí lidé v Americe. V úvodu filmu Borat představuje vesnici, kde sám „žije". Záběry údajného „Kazachstánu" byly natočeny v úžasné zbídačelé rumunské vesničce, pravděpodobně jen pár set kilometrů vzdušnou čarou od Česka a Slovenska. Borat je do Ameriky vyprovázen sedě v starém (i v Česku známém) automobilu Dacia, s vyraženými okny, taženým koněm. Tohle je ta „Evropa", která se tak vytahuje na Ameriku?

To, co upoutá pozornost amerického diváka je „KAZAŠSKOST" nebo spíše „VÝCHODOEVROPSKOST" (pro běžného geograficky nevzdělaného Američana to není žádný rozdíl - a ono asi i ve skutečnosti není) reportéra Borata - který východoevropského burana hraje perfektně a až do extrému. Borat je antisemita jako bič (herec sám je žid, takže mu všechny antisemitské žerty procházejí) jako každý správný Východoevropan, národnostní šovinista, protiženský šovinista a nevychovaný buran a hovado, který veškerou tu zrůdnost a hovadskost okolo sebe považuje za normální, protože v tom vyrostl, byl v tom vychován a má to v krvi. A teď se vypraví do Ameriky a dělá ze sebe světáka, jako většina Čechů, co sem jezdí na turistická víza uklízet Wal-Marty.

Podle řádky e-mailu, co jsem zatím dostal z Česka, má být ten film směšný proto, jak na Borata všichni ti Američani hledí jako na jelito. No, bodejť by nehleděli! Něco takového tady v Americe opravdu nemáme! Film byl natočen jen s malým štábem a všichni Američané nedobrovolně ve filmu vystupující (velká řada lidí, včetně kongresmana Roberta Barra a prsaté herečky Pamely Anderson) byli drženi v dojmu, že ten šílený Borat je opravdu z Kazachstánu a že tady opravdu natáčí dokumentární film pro kazachstánskou televizi (mají tam vůbec televizi?). Kontrastem v podstatě ve všech scénách filmu je to, že se Borat chová jako necivilizované zvíře a kamera snímá zděšené reakce běžných, na něco takového nepřipravených Američanů a to od lidí, kteří ho pozvou na večeři k sobě domů, přes neznámého učitele autoškoly někde v Georgii, kde Borat předstírá, že nikdy předtím neseděl v autě, až po výstup s Pamelou Anderson, kterou Borát víceméně fyzicky napadl při autogramiádě kdesi v supermarketu. Herečce o tom nikdo dopředu neřekl a tak tak ta po tom, co se na ni Borat vrhl s jakýmsi pseudokazašským svatebním ubrusem a výkřiky, že se s ní chce oženit, zděšeně utekla. Od filmu se oficiálně zcela distancovala.

Látka míry nevkusu byla opět posunuta (Michael Moore má co dohánět), od zcela nahých (full frontal nudity) „evropsky ochlupených" mužů (Borat a jeho „producent") zápasících v hotelovém pokoji a následně se honících po hotelu, přes Borata pijícího vodu ze splachovacího záchodu až po Borata zpívajícího na rodeu melodii americké hymny se svým vlastním textem o Kazachstánu plném fosfátů. Divím se, že za to nikdo při filmování těmhle „filmařům" nedal přes držku. Nepravdivé obvinění z Guantánama, že muslimům někdo spláchl stránky koránu do záchodu svého času pobouřilo celou Evropu - ovšem hanobení americké vlajky a hymny je určitě v očích Evropanů zcela v pořádku.

Film opět ukázal, že známé české rčení „Ale to je všude stejné!" je tak daleko od pravdy jako my od Moskvy. Z neznámého důvodů Borat, který má být Kazach, používá velké množství polských, českých a slovenských slov, což řadu lidí, nejen mne, přivedlo k názoru, že herec zřejmě nevěděl nic o Kazachstánu a Kazaších, ale zato východoevropské burany měl dobře očíhnuté a nastudované.

V úvodu filmu dostane Borat telegram do Ameriky, že mu v Kazachstánu zemřela manželka. Filmaři nechali nic netušícího hotelového manažera, aby telegram přinesl Boratovi a oni si to mohli nafilmovat. Chudák Američan je pak v nepříjemném šoku, když po telegramu Borat skáče radostí a dává mu „high five". Film končí tím, že si Borat po neúspěšných námluvách u Pamely Anderson přivádí domů do Kazachstánu novou manželku, malou tlustou (Borat je vysoký a hubený) černošskou prostitutku z Georgie.

O Americe se ve filmu dozvíte velice málo, o Kazachstánu vůbec nic. Navzdory premise o Kazachstánu film rozhodně není. Pokud hádáte, že je to o tom, jak se tady chovají „světáci" z východní Evropy - pak přihořívá. Uznávám, že je to přehnané - ale něco tam je. Celkově lze zhodnotit psychotický a nevkusný humor filmu Borat, asi jako když někdo pokládá za vtipné, vhodné nebo civilizované se smát a chechtat jako blázen na pohřbu. I když právě tohle některé méně civilizované země pokládají za náramnou srandu. A možná i tam je ten link od Borata k východní Evropě. Je mi známo, že ve vesnicích velké části České republiky (netvrdím, že třeba v Praze), když někdo zemře, tak po pohřbu jsou účastníci pohřbu pozváni někdy do místní hospody, někdy do domu zesnulého, kde je uspořádána veselá žranice na úrovni svatebního veselí, kde se pohřební hosté dobře najedí a opijí se. Připadá mi to velice necivilizované a primitivní. Jak daleko je to od Borata?

Burani na cestách aneb Markovič na Floridě

2007-01-12T12:59:00.000-05:00

Následující článek pochází ze září 2000, ale nebyl nikde publikován (kromě diskuse v DoFo, archívy už nejsou stejně k vidění a ještě ve zkrácené formě). Byl jsem požádán, abych ho našel a oficiálně dal vniveč. Pošmáknete si.

Tzv. "žebrácká turné" československých umělců začala hned na jaře 1990. Umělci místního významu začali ozlomkrky navštěvovat emigranty za oceánem a šířit "kulturu". Spokojenost byla oboustranná. Čeští a slovenští umělci chtiví každého dolaru a předplacených letenek za oceán obvykle předvedli standardní "spiel" z kulturáku ROH v Horných Dolných a přimhouřili oko nad tím, že vystupovali v hospodách s emigrantským obecenstvem čítajícím osm někdy deset lidí, a emigranti zase ze samé radosti, že slyší češtinu nebo slovenštinu zapomněli, že před nimi obvykle stáli prominenti komunistického režimu, před kterým platící obecenstvo uteklo a nebo v lepším případě bezcharakterní kolaboranti, signatáři anticharty, bývalí členové KSČ/KSS a tak dále... A tak jsme tu viděli Ljubu Hermanovou, Hanu Zagorovou, a další až po Lasicu a Satinského. To ještě všechno šlo. Pak ovšem přišla řada na nižší uměleckou garnituru - a objevil se Milan Markovič. A vypravil se do Ameriky - přímo na Floridu.

Když Mark Twain před sto lety napsal knihu Burani v zahraničí (Innocents Abroad), tak to byla strašlivá legrace a humor. Když ovšem Milan Markovič napsal svůj spisek Buran v zahraničí (zde pod názvem Florida), tak už to vůbec nebyla legrace, ani humor, ale je to k pláči. Základní pravidlo kritizováni je, že kritizovat může ten, kdo ví o věci více a nebo lépe (he who knows better). Milan Markovič opakovaně demonstruje svoji totální ignoranci - ale kritizuje a kritizuje a kritizuje... ostošest.

Už když popisuje svůj vstup do USA: Barvitě ventiluje svou nelibost nad "brucháčom" z INS a úmyslně mu dává nepravdivé (= vylhané) informace o svém plánovaném pobytu v USA - přijel totiž na návštěvnické vízum - nikoliv pracovní - a jeho vystupování je jeho zaměstnání - tudíž práce. Markovič při vstupu do Ameriky lhal - a může být rád, že ho tam vůbec pustili! A když se konečně dostane z letiště ven - tak kde chodí, tam píčuje. A hloupě!

Projíždí přes Miami (viděl ho ani ne rychlíku, ale pouze z auta) a kritizuje "ostrov s výrazně nevkusnou urbanistikou". I cizinec pochopí, že sídliště Petržalka a vlastně KAŽDÉ sídliště na Slovensku je vzorem "vkusné urbanistiky". Horko se Markovičovi nelíbí! No jo, když je někdo namrzlej, tak má zůstat ve Vyšných Hágoch a nelézt na Floridu. Někdo to rád horké, že jo?

Markovičovi se ovšem nelíbí ani americké dopravní značky, ani americké míry a váhy, ani poznávací značky, ani televizní programy, ani pivo, ani homosexuální bary. Mírně pochválil Hemigwayovu zahradu a vzpomněl tisíců Kubánců, kteří zahynuli na útěku před komunistickým režimem Fidéla Castra. O jak citlivé! To že Markovič sám byl členem komunistické strany, kvůli které utíkaly statisíce z jeho rodné vlasti - to už nevzpomněl.

Další věc, které se dostalo sžíravé ironie Milana Markoviče byly "nesmierne debilné seriály" v americké televizi. A dorazí to výrokem "s ohlupnutými luďmi s načisto vypláchnutym mozgom sa manipuluje podstatne jednoduchšie než s tými nespracovanými". Ano, proto asi Milan Markovič podepsal antichartu - asi ví, o čem mluví. A počítám, že kdyby Američani měli možnost se místo "nesmierne debilních seriálov" jednou podívat na něco inteligentního, jako třeba Večer Milana Markoviča s Palom Traubnerem v roli hosta - tak si asi rovnou půjdou hodit mašli...

No, Američané jsou taková strašná lůza - slovy MM "pokryteckí, exaltovaní, neuprimní, nevychovaní", že kdyby okolo náhodou nesli čtyři "Žilinčania" (kteří jsou v Americe ilegálně na návštěvnická víza a stejně ilegálně pracují jako noční uklízeči v místním supermaketu), tak by Milan Markovič snad v Americe ani nepotkal normální lidí!

"Spupnosť, pozérstvo a neuprímnosť Američanov sú mi sympatické asi ako zubný kaz" - tak to asi budu Markovičovi velice sympatický já sám, až si přečte tenhle článek, kde mu naprosto UPŘÍMNĚ říkám, co si o tom myslím. Ten Markovič musí být na Slovensku hrozně nešťastný - nemá rád "spupnosť, pozérstvo a neuprímnosť"! Představte si to! Už jen ta galerie zpupnosti, pozérství a neupřímnosti, kterou on sám prezentuje ve svých televizních pořadech (ano! zdravím profesora Traubnera!), a nebo prototypy zpupnosti jako Rezeš, Mečiar a celá HZDS-garnitura, prototypy pozérství jako Mjartan, Fico, SDL a SDK, prototypy neupřímnosti jako Čarnogurský, KDH a zhruba 50% slovenského obyvatelstva? Ukliďte si před vlastním prahem, pane Markoviči, a potom teprve kritizujte Američany! A myslíte si, že vaše vlastní pseudoturné po Floridě, kde jste si nechal od emigrantů zaplatit a pak je všechny popľul, je nějakým osobitým příkladem vaší vlastní upřímnosti? Tak to na Slovensku je?

Co je týká potravy - to je v Americe (aspoň dle MM) taky jedna velká katastrofa. Američani jsou lidé tlustí, obézní, s nadváhou. Markovičovi "je známe, že v Amerike nikto doma nevarí" (asi to psaly slovenské noviny). Proto se americká rodina "nadlábne - a poriadne - na noc". Hovada. "Frčia polotovary, narychlo ohrievané predvarené všeličo". Markovičovi, otec a dcera, to řešili domácí kuchyní - vařili šulánky s mákem. "Pól kila máku v Amerike nezoženiete", domnívá se MM. Máku by museli koupit údajně "sto päťdesiat 34gramových škatuliek" - což mi začalo připadat jako v tom vtipu, když přijde kráva do obchodu a ptá se: "Máte kilo máku?" a oni odpovídají "Ano, krávo, máme!" a tak se to kilo po kile stupňuje, až dojdou k metráku máku a kráva udiveně povídá "Jé, vy ale máte máku!" Jenže tady nenakupovala kráva, ale Markovič mající problémy se "stopami, palcami, lyžickami". Takže asi pak použil v článku zmíněného způsobu, jak to dělá manžel jeho dcery, který "poťažká mäso v ruke a povie: ,to bude presná libra´". Možná kdyby Markovič vzal ho hrsti svůj rozum, místo libry masa - možná by ani nenapsal tak neuvěřitelně hloupou reportáž. Možná napsal. Kdo ví?

Zajímavým fenoménem článku je i všudepřítomnost Markovičovy superdcery, údajně, jak on píše "amatérskej filmografičky". Ta amatérskosť musí zřetelně hraničit s pitomostí, soudě podle popisu, jak MM s dcerou v Miami hledali hotel Ritz, kde se podle "amatérskej filmografičky" natáčel "Někdo to rád horké". Takže se nakonec ve své jednoduchosti a prostotě vyfotili na schodech starého hotelu Ritz a ještě se divili, že o tom nikdo neví. Bodejť by věděl, když se to tam nenatáčelo! Kdyby se ovšem podívali na internetu do IMDB (International Movie Database) tak by zjistili, že byli někde úplně jinde a film se natáčel na opačné straně Ameriky v Hotel Del Coronado v San Diegu, v Kalifornii! Úplně nejpřístupnější důkaz, dostupný i filmografům-amaterůmm jako Markovičova dcera je na http://us.imdb.com/Locations?0053291

Předpokládám, že příští podobná akce bude, že se Milan Markovič s dcerou nechá vyfotit v Bratislavě se sídlištěm Petržalka v pozadí a budou to vydávat za fotografie z Magnitogorsku v Rusku. Podobnost bude určitě větší než mezi Ritzem na Floridě a Del Coronado v Kalifornii...

Nevím, co přesně dělala Markovičova dcera na tomto pseudoturné, protože podle své internetové stránky, která vychvaluje její sexualitu, smyslnost a miniaturní kusy spodního prádla, by mohlo jít i o "lap dancing". Možnost, že by chudák děvče umělo tak špatně anglicky, aby nevědělo a bylo neschopné porozumět, co se to tam vlastně o něm na její vlastní stránce píše, pokládám za nepravděpodobnou. Jdete se tam podívat - je to příležitost k zamyšlení...

Z Markovičova textu ale naopak vyplývá, že rozhazovačný slovenský emigrant Roman Paulik zaplatil pobyt a letenku nejen jemu, ale i paní dceři. Zřejmě se mu zachtělo zvráceného požitku poslouchat její verzi "country" v akcentované nemelodické angličtině (soudě podle vzorků jejího zpěvu na webové stránce) - to je asi jako kdyby rodila Kanaďanka že Sudbury přišla zpívat slovenské lidovky na Detvu... juch juch juch! a na její webstránce popisovala "aké má malé gaťky pod hentou sukňou!"

Svůj diatribe končí Markovič výzvou "Nehrňte sa do Ameriky". Správně. A doufejme, že se tím bude řídit sám a už se tu neukáže. A když - tak za svoje prachy. Pro jistotu pošlu Markovičův článek z DOFO i Romanovi Paulikovi - jen aby byl informován. Roman Paulik je ten, který Markovičovi i jeho beznadějné dceři tenhle junket zaplatil.

Váš premiér Dzurinda kdysi řekl, že komunisti na Slovensku nemohou být potrestáni, protože prý na to není "spoločenská objednávka". A tak mne napadlo, zda tenhle mentálně poslabší článek napsal Markovič z vlastní pitomosti, alebo na to bola „spoločenská objednávka".

Rosťa Hedvíček (Florida, nikoliv Velký Krtíš)

Rozsirujeme obzory - vsichni dobri rodaci...

2007-01-12T12:37:00.000-05:00

Pokud je vam osmnact, tak je vam jiste jasne, ze pokud nemate mobil Motorola RAZR, tak jste normalni niktos. Mezi nami duchodci (coz je padesat a vice, nejstarsi z nas je Milan Rezabek, tomu je 97 let, te jeho fotce moc neverte, ma udelanou plastickou operaci obliceje, jako ostatne kazdy v Las Vegas = What happens in Vegas, stays in Vegas)), tedy mezi nami duchodci se ted zase naramne rozmohlo blogovani. Radikalove mezi nami bloguji ze zahranicnich serveru, protoze cenzura na ceskych a slovenskych blozich radi jako tyfus, tam si nemuzete ani pisknout, aby hned nejaky magor nevriskal a konformisti porad zatim - DOCASNE - bloguji bud v Cesku nebo na Slovensku.

Takze nasleduje prehlidka, kdo s kym o cem pro koho (pamatujete si to televizni show velevtipneho Vladimira Dvoraka?):Milan Rezabek z Las Vegas, ktery za mlada hral nejen s Gustavem Bromem, ale i s Wayne Newtonem (a mnoha dalsimi) ma svuj blog na adrese http://rezabek.blogspot.com/ - inspirujte ho prosim vhodnymi dotazy, jako treba jake je nejlepsi striptyzove show na Stripu, ale i historie Las Vegas, Mustang ranch a tak.

Ivan Spacek z Kanady, prave zacal psat blog na http://spacek.blog.respekt.cz/ - pise moc krasne, je to neco jako literarni kubismus, neco takoveho v soucasne ceske literature neexistuje - kam se hrabe Viewegh a Kundera. Dle meho presvedceni je Ivan Spacek absolutne nejlepsi CESKY autor soucasnosti. Proc mu tam uz davno nevydali aspon pet knizek je mi naprostou zahadou. Asi neni dost papiru, vsechen spotrebovali na Klausovy spisy. Nebo nedostatecna vyspelost ceskych ctenaru.

Treti nejstarsi jsem ja sam, jak jiste vite, nejvice pisu na http://cs-club.blogspot.com/ (tam jsou vzdy temata a clanky, ktera cenzura v Cesku nepovoluje), potom ty krotke a nekontroverzni veci na slovensky blog http://hedvicek.blog.sme.sk/ (jsou tam na mne vseobecne hodni, tak je nechci drazdit). Z blogu Respektu, ktery je dosud v zamrzle podobe k videni na adrese http://hedvicek.blog.respekt.cz/ mne pod falesnymi zaminkami vyhodili. Nu vot, takaja zizn! Jsou to Cesi.Z dalsich veteranu se na blogovaci scene objevil i Martin Vystavil - je na adrese http://vystavil.blog.sme.sk/ - jeho zasluhy o existenci internetu na Slovensku a existenci SME na internetu vubec jsou dnesni mlade generaci uz neznamy - ale jsou tam. Zasluhy jsou na furt - to uz zadny novy rezim neodboura ani neznarodni.

Za povsimnuti stoji i Alfonz Halenar z Kosic - nove zvoleny poslanec do jejich rathausu - je na adrese http://halenar.blog.sme.sk/ - jsem presvedcen, ze jednoho krasneho dne se Ali stane prezidentem Slovenske republiky.

Dalsi z davnych pratel je Robert Dyda, zvany Bobo, pise moc hezky o knizkach a ruznych vecech - je na adrese http://dyda.blog.sme.sk/ - sice by se mohl oholit a je takovy plachy, ale je to vseobecne hodny clovek a to se pocita. Hodnych lidi neni nikdy dost.

A ti uplne nejmladsi jsou Sveto Styk, na adrese http://styk.blog.sme.sk/ a Peter Lehotsky na http://lehotsky.blog.sme.sk/ - ti pisou o vecech, ktere uplne nahore uvedeni uz vetsinou vubec nechapou, ale presto to ctou. Prectete si to taky, treba vam to nejaky smysl davat bude.

Chapu, ze vyseuvedene seskupeni neni zadny komunisticky Devetsil, ale i tak doufam, ze nametu mate dost - a jak rikala Linda Richmann: "Bavte se mezi sebou!"